myslel jsem, že fábie člověku stačí. a dokonce jsem o koupi nějaké uvažoval. jenže nakonec se to všechno semlelo tak, že jsem žádné vozidlo nekupoval. starám se dočasně o vozidlo peugeot 307.

jenže zaměstnavatel mi tu a tam fábii zapůjčí. první setkání trošku zaskočilo. měl jsem pocit, že autu někdo ukradl vnitřní prostor. marně jsem hledal výškové nastavení sedačky. s volantem se taky nedalo štelovat. zjistil jsem, že pravé zrcátko nenastávím bez toho, abych se odpoutal a nákláněl. když jsem chtěl do kufru, došlo mi, že auto nemá centrál a po tmě jsem dost složitě hledal uvnitř auta něco, čím by se to otevřelo. no a pak samozřejmě výjezd z garáží, kde jsem marně na madlu dveří hledal tlačítko na okno a musel jsem zaposilovat u ručního stahování okénka.

tohle všechno vlastně píšu proto, že právě tahle fabia combi 1.4 se prodává zhruba stejně draho jako onen o dva měsíce starší peugeot 307 1.6, přičemž je mezi nima zásadní rozdíl.

jízda ve fabii mi po pár tisících kilometrech v peugeotu připadala jako v autíčku na autodromu. všechno hrozně maličký. slabší motor ani nevadil, i když člověk si pak silnějšího o fous víc váží.

na služební cestě jsme pak zjistil, že mi chybí loketní opěrka a že si láhev s vodou jen těžko dám u kapsy do dveří. tam se vleze tak možná telefon. a taky má tenhle konkrétní vůz trošku horší upevnění sedačky, takže se mi při dvou příležitostech stalo, že se na výjezdu z křižovatky posunula zcela vzad. a já při řazení dvojky jen horko těžko dosáhl na spojku. ale uznávám, že si na to musím dávat bacha a při jejím posunu ji vždy citlivě upevnit a nespoléhat na to, že se mi to u jiného auta nikdy nestalo.

o nějakou dobu později přišla na řadu i fabia II s tříválcem HTP. trošku jsem se toho bál ale motor by vesměs v pohodě. auto už mělo centrál, ale nastavení sedačky na vejšku a volantu bylo stále z říše snů. což se divil kolega, kterého jsem vezl, protože je šťastným majitelem vozu stejného typu a netušil, že jde volant nastavovat. venku tehdy pršelo, pustil jsem stěrače. ty vole co to je? ptal jsem se a kolega nechápal. nerozuměl tomu, že mi ty maličký steráčky připadaj strašně směšný. peugeot má stěrače, že by s nima šlo umlátit psa, ty ve fábii by se zlomily i o křečka.

htp úplně stačí do té doby, než se člověk pokusí držet svižné dálniční tempo. pedál je každou chvíli na podlaze a z firemní ccs karty pak zahučí majlant ropné mafii. a to jsem si myslel, že ta 1.6 je líná, hlučná a žere. proti htp je to zázrak klidu míru a úspornost. jestli se bude kolega rvhp pídit po tom, kolik to htp žere, tak fakt nevím, odhad podle tankování mě ale dost děsil.

takže teď už vím, že je lepší brát větší auto, kde má člověk kolem sebe trošku prostoru, taky je super mít pár věcí v elektrice, moc si hrát s nastavením sedačky a volantu a taky se hodí nějakej ten výkon navíc. a to všechno je možná důležitější než image značky a očekávaná spolehlivost.

trošku jsem z ní měl respekt. s takovýma holkama nemám zkušenosti, proto jsem se na ni nejdřív informoval. ale pak. dotkl jsem se jí jen lehce. a bylo to. láska.

bál jsem se, že když pojedu autem, který nemá spojku, že budu skákat po silnici a na parkovišti budu likvidovat okolní auta. jenže ono ne. stačila nějaká bouračka na průmyslové a já v koloně popojížděl do kopce a bylo mi to úplně jedno. a semafory mi taky byly úplně jedno. chodci ve vozovce v prudkém kopci mi taky byli úplně jedno.

v duchu jsem toužil po tom, že bych mohl slečnu dsg, jak převodovce říkají, pozvat do kina. tam tiše doufat, že si mě třeba taky zamiluje, že budeme chodit po večerech podél řeky a že se třeba dáme dohromady. dsg je přesně žena na celý život, chtěl jsem si ji vzít a mít s ní malé převodovky.

plánoval jsem si příspěvěk, že jsem po třech týdnech vodičáku ve svých tři a třiceti letech najel bez třetiny tři tisíce kilometrů bez nehody. a ono to tak skoro je.

nehoda byla dramatická. prvně bych se chtěl enviromentalistům omluvit, že jsem vůbec ve všední den ráno někam jel autem, ale dpp.cz mi nabízelo bez cest na zastávky 54 minut a google zase autem 20 minut při aktuálním provozu. a ráno se každá minuta počítá. takže tak.

zajel jsem tedy k místu, kde jsem v životě nebyl a vybral jsem si takové trošku prasácké ale přeci jen ještě akceptovatelné místo k zaparkování před takovou ocelovou zátarasou. jenže… jenže mě sejmulo čídlo závory, a ta se otevřela. dumal jsem tedy, co s tím a rozhodl jsem se, že pojedu rovně. což se jevilo jako dobrý nápad, protože zátarasa přes čumák auta už nebyla vidět. takže jedu a buch. jedu a buch. jedu a buch. vzpomněl jsem si na zátarasu a uklidnil jsem se. tedy chtěl jsem.

ale to už běžela ochranka objektu a jala se mi s hledáním parkovacího místa pomoci.

všechno v pohodě. škody žádné, zranění žádná ale lekce další.

chtěl jsem ještě psát epopeje, že nechápu, proč jsou pánové instruktorové takoví nerváci a proč autoškola funguje jak v osmdesátých letech a nechápe ani bezhotovostní platbu ani cenu času zaměstnaného člověka, ale asi to není tak zajímavé.

finálovou zkoušku jsem zvládl a myslím si, že fér. i když je možné, že svůj vliv mohlo mít i to, že zkoušená spolujezdkyně udělala takovou plejádu chyb, že mě překvapilo, jak to, že jí dali prostor celou půl hodinu, tak to, že to dostala. když ona, tak já bych mohl jet i poslepu. k čemuž nebylo možná daleko, protože mi celou cestu svítila kontrolka poruchy světel a já to nechtěl řešit. hlavně proto, že jsem si nebyl jistej, co ta kontrolka vůbec znamená.

a taky už jsem nechtěl otravovat po té, co jsem zastavoval kvůli nedovřenejm dveřim instruktora a taky po té, co jsem ho požádal, ať se připoutá. což neudělal.

no nic. o tři dny později jsem si vyseděl frontu na magistrátu a podal žádost. o dalších 16 dní později jsem si opět vyseděl frontu a stal se držitelem dokladu o tom, že mám brýle a béčko.

se získaným dokladem jsem jel do neznámé části prahy, kde jsem bloumal ulicemi, až jsem za kontejnery našel žábu. tedy takové zelené vozidlo, jak se tam krčí a čeká na mně. pán sypající něco do kontejneru na mě koukal dost nedůvěřivě. a to se ještě zesílilo, když jsem narně mačkal na dálkové ovládání. tomu totiž chybí tlačítko otevření, takže je třeba malíček prorvat kamsi na tištěné spoje a tam silou vůle cosi zatlačit. auto píplo. pán přestal mít divné pohledy.

a teď co bude dál. hodil jsem si dozadu batoh. což jsem záhy vyhodnotil jako blbost a dal jsem si ho dopředu. zprovoznil jsem autoradio, i když jsem ho hnedle vypnul, aby mě nerušilo. chvíli jsem si šteloval sedačku, ale z toho jsem vůbec nebyl chytrej, protože jsem vlastně nevěděl, co je lepší a co horší. tahal jsem volant sem a tam. zrcátka mě dlouho mátla, pak jsem ale zjistil, že venku leje, a proto v nich nevidím nic z tohoto důvodu.

chtěl jsem to ještě chvíli odkládat a dokonce jsem sežral tatranku, která ležela smutně v kaslíku, ale donekonečna to odkládat nešlo.

na to, že to byla pustá silnice, kde nebylo nikde nic, tak zrovna, když jsem vyjížděl z řady aut, tak mi to tam naprala oktávka. nic se nestalo, takže jsem spokojeně vyjel. a rychlostí 20km/h jsem se řítil vstříc ulici plzeňská.

celou tuhle autoškolí epopej jsem chtěl spát kvůli těm veselým situacím s panem instruktorem. takové to vyřvávání „zpomalte! je tu třicítka!“ přičemž na měřidle u silnice svitilo 24 km/h. ukázalo se, že pan instruktor sice rád dával k dobru historky o tom, jaký je kliďas, ale ukázalo se, že i já potící se v centru prahy jsem byl často víc v klidu než on. je zvláštní, když člověk dvakrát během jedné jízdy stáhne okénko a výrazně nehezkými slovy nadává ostatním účastníkům silničního provozu kvůli banálním přestupkům, které nás sice mírně omezily, ale rozhodně neohrozily. tehdy jsem ho ještě slušně pokáral, že mi nejde zrovna příkladem, že agresivita za volant nepatří. dozvěděl jsem se, že mám pravdu, ale že ho vytočil úplně jiný účastník provozu, konkrétně řidič pražské mhd, který nám z vedlejší proletěl před naším instruktážním vozidlem. lidsky mám sice pro takové vytočení pochopení, ovšem z hlediska slušnosti nemá smysl nadávat paní řidičce o pět kilometrů dál a přirovnávat ji k drůbeži či různým tělesným orgánům.
a tak pohoda za kormidlem vozidla postupně skončila. rozjezdy mi najednou vůbec nešly a s tím, jak jsem byl furt víc a víc kritizován se stalo i to, že jsem nedokázal ani nastartovat. což už jsem si připadal jako na cvičáku mariňáků.

trošku jsem se nad tím zamyslel a přišlo mi, že mě jízda samotná uklidňuje a že pokud se mé dovednosti zhrošují a po vystoupení z instruktážního vozu mám propocený tričko a cítím se jako bych právě potkal smrt, tak je někde chyba. při další příležitosti, tedy když jsem si připadal, že jsem pod neúměrným tlakem jsem patrně nevhodnými slovy požádal pana istruktora, aby byl méně cholerický. dozvěděl jsem se hlavně, že vůbec cholerický není a že jestli si jako myslim, že je cholerik, tak už spolu vůbec nemusíme být.

pan instruktor měl z nějakého důvodu pocit, že špatně slyším. asi proto, že ode mne seděl o dost dál než seděl od mladých slečen, které mě tu a tam za kormidlem vystřídaly. no nastalo asi 70 minut do konce výuky, které nebyly z nejpříjemnějších. má žádost o trochu klidu zůstala nevyslyšena. prakticky jsem se dozvěděl, že se mám někde naučit řídit, protože on si přece nenechá zničit auto. a taky mi párkrát prudce zabrzdil vozidlo, protože jsem se dopustil různých přestupků. jako je 42 km/h na čtyřicítce, přičemž krátce předtím, konkrétně asi padesát metrů, na mě řval, že mám dát pořádně plynu. a taky se mi protočila kola na stopce a vozidlo jsem tedy neuvedl do stoprocentního klidu. takže když jsem se už úspěšně rozjel, dupnul mi na brzdu. a ještě mi řekl, že kdyby za náma nejelo auto, tak dostanu hlavou do volantu. kde to jsme? za tohle si platím?

no nic. instruktora jsem změnil. rád bych zdůraznil, že mi práce se spojkou skutečně dělá potíže a že, jak už jsem mohl slyšet, je má kritika daná jen tím, že mi to nejde. tuto verzi nevylučuji. :)

snad nikdy jsem neviděl tolik značek končících čtyřmi stejnými číslicemi jako dnes. a většina jich samozřejmě byla na rozložitých SUV. obzvláště zajímavé to pak bylo v místě, kde se prý v praze dělají řidičáky. já tam byl omylem, k testům jsem ještě nebyl vpuštěn, ale nešlo si nevšimnout zaparkovaného SUV se značkou 55 55 a s prstem napsaným nápisem na dveřích „vrať řidičák debile“. asi ho šel vrátit, ale oni ho nechtěli, a tak zase odjel.

šel jsem se radši podívat do míst, kde se vydávají spz nově rz. nějaká paní ve svém obstarožním twingu získala značku 88 88. asi pracuje na magistrátu jinak nevím.

zjistil jsem záhy, že mám jít na jakýsi zdravotní kurz. nenápadně jsem se vytratil z pracovního procesu. myslel jsem, že doběhnu, zadýchám do figuríny a zase půjdu. vyrazil jsem pozdě a ještě na kole. vzhledem k tomu, že se učební místnost nachází vysoko na vysokém kopci a bylo poměrně dost velké horko nepřijel jsem právě fit. moc nepomohlo ani čisté tričko.

k mému překvapení jsem tam nebyl s několika náctiletými chlapci, před kterými mohu vypadat neupraveně, ale se třemi blondýnkami přiměřenějšího věku. „pustíme vám video, několik věcí tam není podle nejnovějších předpisů, ale to nové video je ještě horší než tohle video, takže vám radši pustíme tohle“ na otázku, zda máme zdravotní kurz nikdo nereagoval a všichni jsme kroutili hlavou. později jedna z blondýnek ostýchavě přiznala, že je zdravotní sestra. na výzvu k odchodu nereagovala, že prý chce zůstat. při otázce, zda se nám dělá blbě z krve se jen culila.

notebook neměl právě nejlepší displej, takže jsem měl hlavu u hlavy první blondýnky, druhá měla hlavu u mé hlavy a ta třeti byla sice trochu z ruky, ale zase se její obličej odrážel v monitoru a byl mnohem jasnější než samotný obraz. takže při sledování jsme se prakticky koukali do očí. no a vydržte to v týhle konstelaci hodinu. radši jsem koukal z okna.

zjistil jsem, že alkohol a drogy za volant nepatří a že se před jízdou nemáme přežírat a že máme na děti ve vybouraných autech kašlat, když vypadají, že neumírají.