řekl jsem sprosté slovo, tedy spíše takové dvousloví, z něhož je slovo „do“ docela přijatelné. kolegyně se hned ozvala s tím, že sprostě se nemluví. vysvětlil jsem, že je pozdně večerní hodina, trčím v práci a ten zvuk, který právě slyšela byl můj telefon, který mi řekl, že jdu v osm ráno k zubaři.
no taková situace si zaslouží nějaké hezké procítěné slovo, ne? uznala, že ano a já blbec slíbil, že už takto nehezky mluvit nebudu.
má dobrá nálada se totiž ještě zlepšovala. nepříliš populární osoba nadřízeného typu má totiž natolik silnou potřebu rejpat do práce ostatních, že jsem radši pokorně čekal v práci, jestli mi zase nedá najevo, že jsem blbej. takové čekání nase… nepotěší každou chvíli. buď člověk zjistí, že čekal naprosto zbytečně nebo zjistí, že zbytečně pracoval. a vůbec nejlepší možností je, že je jen malá připomínka.
prostě celý den šijete kabát, jak jen nejlíp umíte… no a tahle osoba nadřízeného typu vám řekne „dobré, ale ty knoflíky dejte jinou barvou“
„ale tyhle knoflíky tam patří, navíc my nemáme knoflíky jiné barvy…“
„tak něco vymyslete!“
„co tohle?“
„si ze mě děláte legraci? jste jen natřel ty původní knoflíky!“
„jinak to asi nejde“
a pak je porada na téma, jak tam dát knoflíky jiné barvy, když knoflíky jiné barvy nejsou. nakonec se tam dá zip, ten se přetře a zašije, aby se nedal otevřít…
a druhý den člověk přijde do práce a osoba nadřízenějšího typu se ptá, samozřejmě osoby mého typu, co jsem to za idiota, že tam nedám knoflík, když tam patří, a narvu tam zip a ještě ho zašiju a přetřu…
ale konec popisu našeho krejčovství… v téhle dobré náladě, kdy jsem přebarvování knoflíků ze zoufalství nechal na osobě třetí, jsem čekal na zastávce.
a opět jsem tam viděl paní bohužel, tedy tu paní, která chtěla peníze nebo cigáro a já jí řekl bohužel…
tak zase přišla a zase chtěla.
„už jste se mě ptala minule a já vám řekl, že vám nic nedám“
tvářila se divně. byla ožralá a strašně smrděla.
tramvaj nejela. bylo pozdě večer. přišla zase a říkala, že si něco myslim, ale že nevim, co je to hlad. že potřebuje jíst. trpělivě jsem jí řekl, že hlad nemám, ale taky jsem teď seděl dvanáct hodin v práci a tak mám taky nárok na trochu jídla.
něco mi řikala a smrděla mi tam, ale buď si to nepamatuju nebo to stejně nedávalo smysl. jen něco hlad a nepochopení. žádal jsem jí hezky a slušně, aby mě nechala být, což ona nerespektovala a já udělal strategický úkrok stranou.
přijela tramvaj. řeknu vám, že když v tramvaji smrdí lidé cigaretama a chlastem a holky mají růžové tváře a jsou přítulné a v autobuse pak jezdí po podlaze sem a tam prázdná láhev vodky, tak je to jasné znamení, že takle pozdě se v práci nekončí.
