divadlo

Listopad 10th, 2013

zase pípnul něčí mobil. lidi si ani v divadle neumí mobil vypnout. z balkonu bylo navíc hezky vidět, když se někdo v kabelce koukal, co nového na facebooku. v tom tmavé sále nenápadné. ale šlo spíš o vyjímky. rozjelo se to až o přestávce. napříč hledištěm se odblokovávala jedna obrazovka na druhou. kontrola telefonů, sms a hnedle na facebook. a skrolování dolů a dolů a dolů, co se to děje v tom světě během šedesáti minut prvního dějství.
ale třeba tamté slečně se facebook vůbec nechytil, jen smutně sledovala točící se kolečko a žádný feed se neobjevil. telefon tedy vrátila do kabelky a políbila chlapce vedle ní. a začali si tedy spolu povídat.
u jiného páru ale facebook fungoval, mladík byl do telefonu ponořen celou přestávku a ženy vedle si ani nevšiml. a ani ona si ho nevšimla. jsou pár nebo nejsou? jediný rozumný vysvětlení je, že pár jsou, ale pohádali se. i já jsem jako asociál a s lidma nerad komunikuju, ale pokud sedím celou přestávku vedle někoho v divadle a široko daleko nikdo, tak bych alespoň pokus o společenskou konverzaci provedl a to bez ohledu na to, jestli by vedle mě seděla slečna, kterou bych rád někam pozval, nebo důchodce, kterýho bych určitě nikam nezval. ale tihle dva nic. on pořád facebook a ona se tvářila, že ho nezná. nebo jen nepovedené rande?
a to už pozornost lákal pár, který si stoupl před podium a postupné mazlení přešlo v líbačku. bylo jim úplně jedno, co se děje. padl názor, že by s tím měli jít jinam, mě to zase potěšilo, protože si člověk zavzpomíná, jaký to bylo hezký, když byl člověk mladej a chodil na rande a jakou měl radost, když se to takle hezky vyvinulo už po prvním dějství.
ale to už jsem se otočil a trošku jsem se vyděsil. alternativně vyhlížející mladík prováděl pěkné slečně masáž prsou přes svetr. to za našich mladých let vůbec nebylo.
tak jsem se radši zpátky koukal na ty facebooky. obě opuštěné ženy, které seděly v publiky samy, strávily přestávku s telefonem. a stíhaly psát i komentáře pod statusy. trošku škoda, opuštěné ženy v divadle se hodně snadno oslovují. tedy v poměru s opuštěnými ženami jinde. no a dneska to vypadá, že by je člověk rušil od práce s telefonem.
na chodbě proti sobě stála dvojice a občas si něco řekli, ale celou dobu měli v rukou telefony a věnovali jim víc času a pozornosti než tomu druhému. prostě skrolly skrolly like skrolly skrolly like, zvednout hlavu říct „hezká hra, že?“, druhej zvedne hlavu od fb a řekne „jo jo“. myslel jsem si, že jsem na internetu a telefonu dost závislý, ale asi zas ne tolik.
líbačka před podiem ustala, ruku v ruce šli jinam.
facebook ale fungoval i jako společenská pomůcka. lidé si na facebooku ukazovali například fotografie, ve skupinkách lidí byl vždy někdo s facebookem, který jej občas ukázal ostatním.
a už začalo druhé dějství. světla obrazovek telefonů postupně ustávala. nevšiml jsem si, že by někdo telefon vypínal nebo volil nějaký jiný mod. jen se vypínala obrazovka.
v druhej dejství byly slyšet tři různé typy vyzvánění. a taky takové děsivé šustění. podle mě ta slečna měla vycpávky na prsou… no a nebo na ramenou, ale to nevím, jestli se dneska ještě lidi objímají.

plytké plitvice

Říjen 17th, 2013

kdysi dávno v minulosti, v době, kdy ještě nebyl ani facebook… takže myslím tak 2004, koukal jsem se do mapy balkán, kam jet. no a u národního parku plitvice byly dvě zelené hvězdičky… jako že to stojí za to. myslel jsem si, že jde o nějaký hezký jezero, tak jsem tam vyrazil.

shodou okolností jsem tam došel pěšky z lesů na opačné strany od prodavačů lístků. a líbilo se mi tam. až později jsem si uvědomil, že všichni ostatní mají nějaké lístky a já ne a bál jsem se revizorů. ale hezké to bylo.

po letech jsem tam vyrazil znovu s tím, že tentokrát zaplatím, nebudu se už bát do vláčků a na loď a bude to celé ještě hezčí.

a začalo to pěkně. plné parkoviště, řidiči odkládali auta mezi stromy, trápili se couváním, zkrátka vznikal chaos. jenže vedle byla obří prázdná plochu jen pro autobusy. a tak jsem zaparkoval tam, jen s pár dalšími chorvaty, kteří narozdíl od němců a dokonce i od izraelců věděli, že pravidla jsou jen pro blbce.

na parkovišti byla kancelář s nápisem tickets. tak jsem tam šel, že bych byl teda ochoten si nějaký koupit, ale koukali na mě jak na tydýta, že si to mám koupit až u parku, že tady nic nemaj. přitom jak jsem pochopil, byly tam dvě ženský, jedna měla směnárnu a druhá podle všech nápisů jen lístky.

po cestě nám s kočárkem pomáhal izraelský pár, oprášil jsem pár hebrejských slov a koupili jsme lístky v jiné boudě, kde zase jedna ženská řešila lístky a druhá valuty a šli jsme na jídlo.

chápu, že ve čtvrt na jednu je už dost pozdě, ale z obří nabídky sedvičů a ohřívaných jídel neměli už vůbec nic, jen se v rohu tísnily dva pirožky. tak jsem je vzal a k tomu nějaký to pití a těšil jsem se, že se najíme u nějakého stánku v tom národním parku. žena řešila, jak jsem přišel na to, že tamti lidé byli izraelci, přičemž paní izraelka si zrovna objednávala pití a stála z profilu a za ní svítilo slunce a měla tak hezký nos, že by si to páni nacisti mohli dát do učebnic. ale tím to nebylo, bylo to tím, že jak se otevřeli dveře jejich auta, parkoviště zaplnila hebrejština, ač tam živě debatovalo dvacet německých motorkářů.

po pirožku a kávě byl jsem plný sil a jen jsem skočil za prodavačkou lístků do její obří místnosti, jestli je dobrej nápad brát si dolů kočárek a nebo je lepší si ho tam nechat. řekla mi, že mi poradí paní na informacích o deset metrů vedle.

paní na informacích řekla, že na to zrovna nejsou zařízení a zajímalo jí hlavně jaký mám kolečka. ukázal jsem kolečka a řekla, že je to v pohodě.

takže už jen sto schodů a byli jsme na lodi. něco jako časy odjezdů tam neměli. jen od kdy do kdy jezdí a jaký je interval. a tak jsme dojeli k místu se spoustou bíster a jídlo tam – neměli.

pak jsme teda chodili po vodopádech a došli k bistru, kde… jídlo taky neměli. ale protože jsem smutně koukal a byl ochotnej platit, tak jsem teda dostal nějaký to pití.

hned po tom, chlápek zaklapl okénko a už nikomu neotevřel. a to mu tam stepovalo asi milion turistů, kteří čekali na vláček a všichni měli hlad a žízeň. pochopil jsem, že bistro patří parku a chlapíkovi je ukradený, co se prodá nebo neprodá. a nebo to byl fakt blbec.

dojem z kvalitních služeb pak završil vláček, kterým jsme chtěli pokračovat dál. řekli nám ale, že musíme vystoupit a počkat pět minut na další. za pět minut přijel vláček, ale ten nám zase řekl, že není ten správnej. za dalších deset minut opět přijel vláček, ale řekl nám taky, že jede jinam. čekali jsme 40 minut na vláček s intervalem 30 minut a během té doby přijely tři vláčky s intervalem taky 30 minut.

myslel jsem si, že si z nás dělají bžundu. čas se ale chýlil a další dobrodružství už nešlo stíhat. bylo čas zamířit na parkoviště pro autobusy pro auto. jenže… nechtěl jsem znova dávat těch milion schodů bez pomoci izraelců. padlo tedy rozhodnutí to obejít po silnici. výsledkem bylo, že jsme se vynořili 1,5 km jižně od parkoviště. takže jsem si dal podvečerní procházku směrem k autu, kde jsem zaplatil skoro dvě stovky na parkovném (což v relaci ke čtyř kilům za lístek není žádný drama) a jal se vyzvednout rodinu čekající kdesi v chorvatské džungli a už začala noc. jenže parkovací brána se ne a né otevřít. ani na pátý pokus mi čárový kod účtenky nefungoval. když jsem chtěl vystoupit a pokárat pana správce zjistil jsem, že neotevřu dveře, páč stojím u toho blbýho automatu a za mnou už byla kolona němců. nakonec se brána otevřela a já konečně unikl tomu národnímu parku.

někdy se tam zase vrátíme, stihli jsme jen půlku.

o fábii

Únor 16th, 2013

myslel jsem, že fábie člověku stačí. a dokonce jsem o koupi nějaké uvažoval. jenže nakonec se to všechno semlelo tak, že jsem žádné vozidlo nekupoval. starám se dočasně o vozidlo peugeot 307.

jenže zaměstnavatel mi tu a tam fábii zapůjčí. první setkání trošku zaskočilo. měl jsem pocit, že autu někdo ukradl vnitřní prostor. marně jsem hledal výškové nastavení sedačky. s volantem se taky nedalo štelovat. zjistil jsem, že pravé zrcátko nenastávím bez toho, abych se odpoutal a nákláněl. když jsem chtěl do kufru, došlo mi, že auto nemá centrál a po tmě jsem dost složitě hledal uvnitř auta něco, čím by se to otevřelo. no a pak samozřejmě výjezd z garáží, kde jsem marně na madlu dveří hledal tlačítko na okno a musel jsem zaposilovat u ručního stahování okénka.

tohle všechno vlastně píšu proto, že právě tahle fabia combi 1.4 se prodává zhruba stejně draho jako onen o dva měsíce starší peugeot 307 1.6, přičemž je mezi nima zásadní rozdíl.

jízda ve fabii mi po pár tisících kilometrech v peugeotu připadala jako v autíčku na autodromu. všechno hrozně maličký. slabší motor ani nevadil, i když člověk si pak silnějšího o fous víc váží.

na služební cestě jsme pak zjistil, že mi chybí loketní opěrka a že si láhev s vodou jen těžko dám u kapsy do dveří. tam se vleze tak možná telefon. a taky má tenhle konkrétní vůz trošku horší upevnění sedačky, takže se mi při dvou příležitostech stalo, že se na výjezdu z křižovatky posunula zcela vzad. a já při řazení dvojky jen horko těžko dosáhl na spojku. ale uznávám, že si na to musím dávat bacha a při jejím posunu ji vždy citlivě upevnit a nespoléhat na to, že se mi to u jiného auta nikdy nestalo.

o nějakou dobu později přišla na řadu i fabia II s tříválcem HTP. trošku jsem se toho bál ale motor by vesměs v pohodě. auto už mělo centrál, ale nastavení sedačky na vejšku a volantu bylo stále z říše snů. což se divil kolega, kterého jsem vezl, protože je šťastným majitelem vozu stejného typu a netušil, že jde volant nastavovat. venku tehdy pršelo, pustil jsem stěrače. ty vole co to je? ptal jsem se a kolega nechápal. nerozuměl tomu, že mi ty maličký steráčky připadaj strašně směšný. peugeot má stěrače, že by s nima šlo umlátit psa, ty ve fábii by se zlomily i o křečka.

htp úplně stačí do té doby, než se člověk pokusí držet svižné dálniční tempo. pedál je každou chvíli na podlaze a z firemní ccs karty pak zahučí majlant ropné mafii. a to jsem si myslel, že ta 1.6 je líná, hlučná a žere. proti htp je to zázrak klidu míru a úspornost. jestli se bude kolega rvhp pídit po tom, kolik to htp žere, tak fakt nevím, odhad podle tankování mě ale dost děsil.

takže teď už vím, že je lepší brát větší auto, kde má člověk kolem sebe trošku prostoru, taky je super mít pár věcí v elektrice, moc si hrát s nastavením sedačky a volantu a taky se hodí nějakej ten výkon navíc. a to všechno je možná důležitější než image značky a očekávaná spolehlivost.

láska

Prosinec 27th, 2012

trošku jsem z ní měl respekt. s takovýma holkama nemám zkušenosti, proto jsem se na ni nejdřív informoval. ale pak. dotkl jsem se jí jen lehce. a bylo to. láska.

bál jsem se, že když pojedu autem, který nemá spojku, že budu skákat po silnici a na parkovišti budu likvidovat okolní auta. jenže ono ne. stačila nějaká bouračka na průmyslové a já v koloně popojížděl do kopce a bylo mi to úplně jedno. a semafory mi taky byly úplně jedno. chodci ve vozovce v prudkém kopci mi taky byli úplně jedno.

v duchu jsem toužil po tom, že bych mohl slečnu dsg, jak převodovce říkají, pozvat do kina. tam tiše doufat, že si mě třeba taky zamiluje, že budeme chodit po večerech podél řeky a že se třeba dáme dohromady. dsg je přesně žena na celý život, chtěl jsem si ji vzít a mít s ní malé převodovky.

čelní střet

Říjen 5th, 2012

plánoval jsem si příspěvěk, že jsem po třech týdnech vodičáku ve svých tři a třiceti letech najel bez třetiny tři tisíce kilometrů bez nehody. a ono to tak skoro je.

nehoda byla dramatická. prvně bych se chtěl enviromentalistům omluvit, že jsem vůbec ve všední den ráno někam jel autem, ale dpp.cz mi nabízelo bez cest na zastávky 54 minut a google zase autem 20 minut při aktuálním provozu. a ráno se každá minuta počítá. takže tak.

zajel jsem tedy k místu, kde jsem v životě nebyl a vybral jsem si takové trošku prasácké ale přeci jen ještě akceptovatelné místo k zaparkování před takovou ocelovou zátarasou. jenže… jenže mě sejmulo čídlo závory, a ta se otevřela. dumal jsem tedy, co s tím a rozhodl jsem se, že pojedu rovně. což se jevilo jako dobrý nápad, protože zátarasa přes čumák auta už nebyla vidět. takže jedu a buch. jedu a buch. jedu a buch. vzpomněl jsem si na zátarasu a uklidnil jsem se. tedy chtěl jsem.

ale to už běžela ochranka objektu a jala se mi s hledáním parkovacího místa pomoci.

všechno v pohodě. škody žádné, zranění žádná ale lekce další.

autobahn

Září 12th, 2012

chtěl jsem ještě psát epopeje, že nechápu, proč jsou pánové instruktorové takoví nerváci a proč autoškola funguje jak v osmdesátých letech a nechápe ani bezhotovostní platbu ani cenu času zaměstnaného člověka, ale asi to není tak zajímavé.

finálovou zkoušku jsem zvládl a myslím si, že fér. i když je možné, že svůj vliv mohlo mít i to, že zkoušená spolujezdkyně udělala takovou plejádu chyb, že mě překvapilo, jak to, že jí dali prostor celou půl hodinu, tak to, že to dostala. když ona, tak já bych mohl jet i poslepu. k čemuž nebylo možná daleko, protože mi celou cestu svítila kontrolka poruchy světel a já to nechtěl řešit. hlavně proto, že jsem si nebyl jistej, co ta kontrolka vůbec znamená.

a taky už jsem nechtěl otravovat po té, co jsem zastavoval kvůli nedovřenejm dveřim instruktora a taky po té, co jsem ho požádal, ať se připoutá. což neudělal.

no nic. o tři dny později jsem si vyseděl frontu na magistrátu a podal žádost. o dalších 16 dní později jsem si opět vyseděl frontu a stal se držitelem dokladu o tom, že mám brýle a béčko.

se získaným dokladem jsem jel do neznámé části prahy, kde jsem bloumal ulicemi, až jsem za kontejnery našel žábu. tedy takové zelené vozidlo, jak se tam krčí a čeká na mně. pán sypající něco do kontejneru na mě koukal dost nedůvěřivě. a to se ještě zesílilo, když jsem narně mačkal na dálkové ovládání. tomu totiž chybí tlačítko otevření, takže je třeba malíček prorvat kamsi na tištěné spoje a tam silou vůle cosi zatlačit. auto píplo. pán přestal mít divné pohledy.

a teď co bude dál. hodil jsem si dozadu batoh. což jsem záhy vyhodnotil jako blbost a dal jsem si ho dopředu. zprovoznil jsem autoradio, i když jsem ho hnedle vypnul, aby mě nerušilo. chvíli jsem si šteloval sedačku, ale z toho jsem vůbec nebyl chytrej, protože jsem vlastně nevěděl, co je lepší a co horší. tahal jsem volant sem a tam. zrcátka mě dlouho mátla, pak jsem ale zjistil, že venku leje, a proto v nich nevidím nic z tohoto důvodu.

chtěl jsem to ještě chvíli odkládat a dokonce jsem sežral tatranku, která ležela smutně v kaslíku, ale donekonečna to odkládat nešlo.

na to, že to byla pustá silnice, kde nebylo nikde nic, tak zrovna, když jsem vyjížděl z řady aut, tak mi to tam naprala oktávka. nic se nestalo, takže jsem spokojeně vyjel. a rychlostí 20km/h jsem se řítil vstříc ulici plzeňská.

záře adolfa hitlera 3

Červenec 23rd, 2012

celou tuhle autoškolí epopej jsem chtěl spát kvůli těm veselým situacím s panem instruktorem. takové to vyřvávání „zpomalte! je tu třicítka!“ přičemž na měřidle u silnice svitilo 24 km/h. ukázalo se, že pan instruktor sice rád dával k dobru historky o tom, jaký je kliďas, ale ukázalo se, že i já potící se v centru prahy jsem byl často víc v klidu než on. je zvláštní, když člověk dvakrát během jedné jízdy stáhne okénko a výrazně nehezkými slovy nadává ostatním účastníkům silničního provozu kvůli banálním přestupkům, které nás sice mírně omezily, ale rozhodně neohrozily. tehdy jsem ho ještě slušně pokáral, že mi nejde zrovna příkladem, že agresivita za volant nepatří. dozvěděl jsem se, že mám pravdu, ale že ho vytočil úplně jiný účastník provozu, konkrétně řidič pražské mhd, který nám z vedlejší proletěl před naším instruktážním vozidlem. lidsky mám sice pro takové vytočení pochopení, ovšem z hlediska slušnosti nemá smysl nadávat paní řidičce o pět kilometrů dál a přirovnávat ji k drůbeži či různým tělesným orgánům.
a tak pohoda za kormidlem vozidla postupně skončila. rozjezdy mi najednou vůbec nešly a s tím, jak jsem byl furt víc a víc kritizován se stalo i to, že jsem nedokázal ani nastartovat. což už jsem si připadal jako na cvičáku mariňáků.

trošku jsem se nad tím zamyslel a přišlo mi, že mě jízda samotná uklidňuje a že pokud se mé dovednosti zhrošují a po vystoupení z instruktážního vozu mám propocený tričko a cítím se jako bych právě potkal smrt, tak je někde chyba. při další příležitosti, tedy když jsem si připadal, že jsem pod neúměrným tlakem jsem patrně nevhodnými slovy požádal pana istruktora, aby byl méně cholerický. dozvěděl jsem se hlavně, že vůbec cholerický není a že jestli si jako myslim, že je cholerik, tak už spolu vůbec nemusíme být.

pan instruktor měl z nějakého důvodu pocit, že špatně slyším. asi proto, že ode mne seděl o dost dál než seděl od mladých slečen, které mě tu a tam za kormidlem vystřídaly. no nastalo asi 70 minut do konce výuky, které nebyly z nejpříjemnějších. má žádost o trochu klidu zůstala nevyslyšena. prakticky jsem se dozvěděl, že se mám někde naučit řídit, protože on si přece nenechá zničit auto. a taky mi párkrát prudce zabrzdil vozidlo, protože jsem se dopustil různých přestupků. jako je 42 km/h na čtyřicítce, přičemž krátce předtím, konkrétně asi padesát metrů, na mě řval, že mám dát pořádně plynu. a taky se mi protočila kola na stopce a vozidlo jsem tedy neuvedl do stoprocentního klidu. takže když jsem se už úspěšně rozjel, dupnul mi na brzdu. a ještě mi řekl, že kdyby za náma nejelo auto, tak dostanu hlavou do volantu. kde to jsme? za tohle si platím?

no nic. instruktora jsem změnil. rád bych zdůraznil, že mi práce se spojkou skutečně dělá potíže a že, jak už jsem mohl slyšet, je má kritika daná jen tím, že mi to nejde. tuto verzi nevylučuji. :)