řekl jsem sprosté slovo, tedy spíše takové dvousloví, z něhož je slovo „do“ docela přijatelné. kolegyně se hned ozvala s tím, že sprostě se nemluví. vysvětlil jsem, že je pozdně večerní hodina, trčím v práci a ten zvuk, který právě slyšela byl můj telefon, který mi řekl, že jdu v osm ráno k zubaři.

no taková situace si zaslouží nějaké hezké procítěné slovo, ne? uznala, že ano a já blbec slíbil, že už takto nehezky mluvit nebudu.

má dobrá nálada se totiž ještě zlepšovala. nepříliš populární osoba nadřízeného typu má totiž natolik silnou potřebu rejpat do práce ostatních, že jsem radši pokorně čekal v práci, jestli mi zase nedá najevo, že jsem blbej. takové čekání nase… nepotěší každou chvíli. buď člověk zjistí, že čekal naprosto zbytečně nebo zjistí, že zbytečně pracoval. a vůbec nejlepší možností je, že je jen malá připomínka.

prostě celý den šijete kabát, jak jen nejlíp umíte… no a tahle osoba nadřízeného typu vám řekne „dobré, ale ty knoflíky dejte jinou barvou“

„ale tyhle knoflíky tam patří, navíc my nemáme knoflíky jiné barvy…“

„tak něco vymyslete!“

„co tohle?“

„si ze mě děláte legraci? jste jen natřel ty původní knoflíky!“

„jinak to asi nejde“

a pak je porada na téma, jak tam dát knoflíky jiné barvy, když knoflíky jiné barvy nejsou. nakonec se tam dá zip, ten se přetře a zašije, aby se nedal otevřít…

a druhý den člověk přijde do práce a osoba nadřízenějšího typu se ptá, samozřejmě osoby mého typu, co jsem to za idiota, že tam nedám knoflík, když tam patří, a narvu tam zip a ještě ho zašiju a přetřu…

ale konec popisu našeho krejčovství… v téhle dobré náladě, kdy jsem přebarvování knoflíků ze zoufalství nechal na osobě třetí, jsem čekal na zastávce.

a opět jsem tam viděl paní bohužel, tedy tu paní, která chtěla peníze nebo cigáro a já jí řekl bohužel…

tak zase přišla a zase chtěla.

„už jste se mě ptala minule a já vám řekl, že vám nic nedám“
tvářila se divně. byla ožralá a strašně smrděla.

tramvaj nejela. bylo pozdě večer. přišla zase a říkala, že si něco myslim, ale že nevim, co je to hlad. že potřebuje jíst. trpělivě jsem jí řekl, že hlad nemám, ale taky jsem teď seděl dvanáct hodin v práci a tak mám taky nárok na trochu jídla.

něco mi řikala a smrděla mi tam, ale buď si to nepamatuju nebo to stejně nedávalo smysl. jen něco hlad a nepochopení. žádal jsem jí hezky a slušně, aby mě nechala být, což ona nerespektovala a já udělal strategický úkrok stranou.

přijela tramvaj. řeknu vám, že když v tramvaji smrdí lidé cigaretama a chlastem a holky mají růžové tváře a jsou přítulné a v autobuse pak jezdí po podlaze sem a tam prázdná láhev vodky, tak je to jasné znamení, že takle pozdě se v práci nekončí.

mrzlo tak moc, až se o smradlavých ožralých houmlesácích i zálesácích začalo hovořit jako o „lidech bez domova“. inzeráty mi nabízely možnost poslat zprávu DMS a lidem bez domova pomoci. dřív jim člověk dal pětikorunu a doufal, že si koupěj rohlíky, dnes člověk pošle za tři pětky smsku a doufá, že to „pomůže dobrý věci“.

no já nedávám nic. dost energie mě stojí uvahy nad tím, proč se dopravní podnik a město rozhodli nechávat smrdící individiu v tramvajích. nedávno mě takové jedno individuum, tedy ožralá smrdící žena neurčitého věku požádala, zda mě může o něco poprosit. odpověděl jsem slušně „bohužel“.

zakyselila se a prohlašovalo něco o tom, že se mi to moje bohužel vrátí. také doufám, že se mi v budoucnu vrátí, že jsem zachoval klid a neřekl jsem třeba „odprejskni ty ožralá lůzo“.

v tramvaji jsem pak přemýšlel, jestli nejsem moc přísný. v praze je tolik lidí bez domova, že část z nich určitě nepije dnem a noci a třeba ani tolik nesmrdí a třeba se do problémů skutečně dostali cizím zaviněním. i v tomto případě si ale myslím, že spíše než DMS pomůže to, aby se k sobě lidé nechovali jako svině a aby automaticky drželi ochranou ruku nad těmi, kteří toho rozumu a finanční gramotnosti nepobrali. a ne jim rvát úvěry a snažit se je maximálně vyždímat. jak se třeba spí šéfům provident financial?

ale to už jsem si všiml, že dívka, která se mnou do tramvaje nastoupila, popisuje svému kamarádovi, že tam u nich (tam, kde bydlím) mají na terase (mám taky) parádní výhled (mám taky). lekl jsem se, že ta dívka bydlí se mnou, ale ukázalo se, že ne.

a také malá vsuvka o mrazech. zamrzla mi voda a myslel jsem si, že je to tím, že žiji ve vile šlamastyce, ale zamrzlá voda trápí i vily v nobl čtvrti o pár set metrů vedle. a jak jsem zjistil zamrzlá voda se netýká jen uspěchané prahy ale i na moravě podle televize nova voda zamrzá. v některých případech místo zamrznutí roztrhá trubky. a tenhle problém lidé bez domova skutečně nemají.

zmzla psí lejna na chodnících, zmrzli bezdomovci v pražských parcích a zmrzla mi tolerance.

proboha chápe někdo, proč se telefonu rozsvítí displej, když se zapíná šetřič? co je to za volovinu? to je jako kdyby se úsporný mód automobilu ohlašoval vytočenim motoru.

vadí mi i firma, která si měla účtovat 50 tisíc plus věci, které si navymýšlím. aby mi pak účtovali 66 tisíc s argumentem, že jsem si navymýšlel věci za čtyři tisíce. a těch 12? no přece to to a to, což prej v padesáti nebylo, tedy bylo by bývalo, ale v tomhle případě prostě prý nebylo.

do téhle dobré nálady přistoupily do tramvaje nějaké slečny. vypadaly jako eskýmáci, kapuce, čepice, šály, rukavice, ale hned začaly kdákat, že je v tramvaji horko, že je to na blití to horko, že je to hnus a že je to strašný a že se to nedá vydržet. furt nabalený jako blázen a to měli jet asi dvacet minut. pak se slovy, že se z toho horka zeblejou otevřeli okno nade mnou.

zeptal jsem se slušně, jestli si nechtějí vystoupit. fakt mě nebaví, když někdo takle blbě otravuje a ještě se ani nezeptá na to okno.

jejich romský kamarád se mě ptal, o co mi jde. řekl jsem, že mi vadí, že holky pičujou. dali pokoj, už neřekli ani slovo.

až si romský mladík krnul a jiný spolucestující ovlivněný patrně mým nižším prahem tolerance se ho zeptal, jeslti bude zvracet a požádal ho, aby se choval slušně.

slečny chvíli držely hubu, ale nakonec jedna řekla, že u nich bylo mínus deset. ten den sotva. ale romský kamarád řikal, že večer bylo mínus třicet. byl to vzdělaný mladý muž, asi slyšel nebo dokonce viděl zprávy, kde zaznělo, že teploty mohou na horách nad ránem klesnout až na mínus třicet. moudře to pochopil.

pak mládež řešila, zda se otravnější z dívek už rozhodla. se svým chlapcem si totiž dala pauzu, zblbla romského mladíka a dala si týden na rozmyšlenou. mladík opakoval, že si myslí, že už je rozhodnutá a jen mu nechce říct, že se vrátí k tomu svýmu a že mu tedy jen zranila srdce nebo co.

chjo!

taky mi vadí, že od té doby, co se k nám nastěhoval pan gross, tak v okolních ulicích pospávají v autech holohlaví mladíci. pevně doufám, že je to policie, co mu jde po krku a ne nějaká debilní ochranka. jestli čtou tento blog, tak ať kurva neparkujou na chodníku.

asi jsem něco udělal špatně. nebo má šéf nějak rád východní kraje. přišel zkrátka na to, že firma potřebuje, abych se podíval do ostravy. snažil jsem se bojovat a vysvětlit, že tam nic k vidění není a všechno důležitý je přece v praze.

- my tam ale pojedeme! – říkal důrazně

- jo? ty a kdo ještě? – vím, že mé chování nebylo hezké, ale když vás někdo posílá do ostravy, máte také chuť ho poslat nějakým tím směrem.

kdyby mi řekl, že mám jet do kábulu, tak bez řečí jedu a ještě rád. ale do ostravy? takovou dálku?

naštěstí už jsem nemusel vstávat ve čtyři ráno a měl jsem spát na hotelu. v ostravě? no lepší než nic. místo toho, abych jel v pět ráno vlakem, jel jsem v jednu hodinu odpoledne vozidlem. prý to tak bude lepší, aby bylo všechno v klidu a ostravu jsem si mohl užít.

jet do ostravy autem je neco podobného jako mít dům bez cesty nebo jet na nový zéland autostopem. je to jen pro silné nátury. normální člověk sedne na pendolino, udělá mžum a je tam. navíc se strojvedoucí nesnaží vzájemně vychovávat vybržďováním a dalšími veselými gesty.

v pendolinu si také člověk neodpočine na dálničních odpočívadlech, kde za mých mladých let (a to je jen pár let zpátky) byl obyčejnej bufáč a hospoda a dneska je tam mekáč, kfc, subway a pizza. a to je výběr!

bohužel výzkum globalizovaného stravování nás zdržel, takže jsme do hlavního města konce světa dojeli až v šest hodin. tedy pražského času. jaký čas měli tam to netuším. na dálnici D1 u ostravy bylo kromě nás asi jen pět aut v protisměru jinak široko daleko nic.

v centru jsem napočítal pět dalších aut a asi pět tramvají a něco malo lidí ulicích. mrtvo.

hotel se jmenoval imperial a od takového jména se dá čekat, jaký bude. v garážích vedle sebe stály dvě bentley s pražskejma značkama, takže jsem měl pocit, že pražáci jsou ochotní tu spát, takže jsem se přestal bát, že to bude načančanej hotel naprd jak naznačoval název.

na recepci se snažila ubytovat parta kavkazanů . recepční na ně intenzivně mluvila anglicky, zkoušela to i německy, ale kavkazané v teplákových soupravách nerozuměli. výraz mozkového tryskáče měla jak recepční, která trvala na angličtině a opakovala „rezervejšn“, tak parta bodrých horalů. češtinu nezkusila. ruština jí asi ani nenapadla. no nic, horalé nakonec ubytovali jen dva z nich a ostatní asi zůstanou na nádraží.

zápis na recepci byl navzdory rezervaci zbytečně zdlouhavý. ale to bych rýpal. v šestém patře jsem dostal pokoj hned u výtahu, což se v noci ukázalo jako výhra.

imperial byl zajímavý hotel, jako jediný své kategorie, který jsem kdy použil, neměl na pokoji rychlovarnou konvici. ani mě neuvítali láhví vody, naopak na ní visela cedulka 70,-. heslo na wifi nebo způsob jejího zaplacení jsem marně hledal v hromadě reklamního balastu. nakonec jsem zavolal na recepci a mohu i vám říct, že jméno je imperial a heslo imperial.

ale to už jsme měli jít poznávat kouzla ostravy, která je podle průvodců nejlepším místem k životu na světě. v první hospodě, kde jsme si měli dát pivo. podivoval jsem se, proč tam jsme, když tam pivo nemají. kolega pražák ukazoval na stranu šest jídelního lístku, ale nakonec řekl „jo takle!“.

no nic. měli jsme se přesunout do chapadel velkoměsta a zavítat tedy stodolní ulice. ta mě sice vůbec nezajímá, ale nepřestává mě fascinovat, jak mi jí lidé z východu pořád cpou jako něco „kam jezdí i pražáci“. ano, mají pravdu, i já jsem tam teď přijel.

průvodce ostravák nám nejprve musel říct dějiny ulice. začal někdy v osmnáctém století a pokračoval přes různé body dvacátého století po současnost. bylo zajímavé slyšet, že něco v ostravě má svou historii, když šlo před nástupem průmyslu o poměrně zanedbatelné sídlo. také nám bylo řečeno, že si pražáci myslí, že je tam blbej vzduch, ale prej ne. připomněl jsem mu, že si v listopadu stěžoval, jakej má doma smog a že je to šílený, ale tvářil se, že si ho asi pletu. z ostravy znám jen jeho.

vyrazili jsme. já se teda ještě ptal, jestli můžu v barech používat češtinu. ale ostraváci se divili, jak bych sakra jinak měl mluvit.

v prvním baru měli jen irské pivo. jako dejme tomu, ale o tuhle světovost nikdo nestojí. v druhém baru měli radegast za stejnou cenu jako plzeň. a průvodce nám vyprávěl, že zná majitele a že do putyky jednou přijel václav klaus a jaký to bylo halo. a že prej hosté nechtěli uvolnit místa a řikali, že se klaus může jít vycpat, ale když prej přijel chodili se s ním fotit a posílali mu panáky. no tý jo! taková hospoda, byl tam klaus! kolik takových hospod je v praze?

no nic. v noci jsem pak poslouchal výtah a brzy ráno telefonovoání ve vedlejším pokoji. během noci napadl sníh, což je v rozporu s teorií, že je ostrava jižněji než praha.

a při pohledu z okna v sedm ráno město žilo. takže lidi tam asi jsou.

už se to stalo víckrát. sedím takle na obědě v lepší restauraci, pan milionář, který mě pozval, ale pořád po očku sleduje svoje SUV v ceně rodiného domu. „snad mi ho neodtáhnou,“ pronese občas.

už se z toho stala téměř rutina. pije kafe za osmdesát korun, přikusuje moučník za dvojnásobek a udělá cokoliv, jen aby nezaparkoval o deset metrů vedle na placeném parkovišti, kde stání po dobu oběda vyjde asi na čtyři desetikoruny.

některým jiným milionářům jsem musel domluvit parkování u nás v garážích, jen aby nemuseli házet mince do parkovacího automatu venku v ulici.

při cestě do práce mě pak fascinuje zejména obří nový mercedes, který má za okénkem vždy „zásobování masna“. vedle stojí auto s milionovou cenou s cedulkou „zásobování korunovační“, což zní dobře zejména v ulici mirady horákové. pár aut vedle je pak v ovenecké auto s cedulkou „oprava výtahu rašínovo nábřeží“. chudák, to se prošel.

mně se líbí, že řemeslník zastaví na přechodu, dá si tam cedulku „oprava vodovodu“ a zákazníkovi pak naúčtuje pětistovku na dopravu. a litr za práci. a to je pak důvod nezastavit o sto metrů vedle na volném placeném parkovišti?

no já nevím. je hezké, když lidé šetří, ale někdy mi to přijde dost zbytečný.

o těch klinikách, doktorech, sestřičkách, vyšetřeních a vůbec by šlo psát ještě dlouho, ale téma je to již vyčpělé, proto se to pokusím rychle dovyprávět.pár jinak vtipných záležitostí tedy vynechám.

tři dny po posledním zmiňovaném vyšetření jsem vyrazil s trochou obav pro výsledky.

u lekáře jsem byl někdy v sedm ráno, objednaný jako druhý a trpělivě jsem čekal. znervozněl jsem, až když se nějaký pán na doktora rozčiloval, že je objednaný na osmou a už je osm deset. doktor řekl jen „ale tady je každý objednaný na osmou“. no nevím! moje 7:15 není žádná dojmologie, měl jsem to napsaný na nemocenské i to věděli v kartotéce. osmělil jsem se tedy a řekl jsem panu doktorovi, že já jsem já a že tu jsem, protože přece jen jsem byl jako druhý a v ordinaci už bylo bambilion lidí. jen aby o mně věděl.

Read the rest of this entry »

chtěl jsem napsat něco hezkého o tom roce minulém a o roce budoucím, jenže jsem zjistil, že to nejde. dospěl jsem k tomu, že loni se přihodilo to nejhorší, co mě v životě potkalo (nešlo o uropej), i to nejlepší. a jak to pak hodnotit? s tím si ani já nevím rady.

od nového roku bych si přál méně lidí, kteří jsou nasraní, že musí ve vlaku stát, a když se pak uvolní místo, tak si vedle sebe dají tašku, aby si nikdo nechtěl přisednout. taky méně lidí, co rvou prázdné velké papírové krabice do kontejneru, a pak se rozčilují, že je plnej. stejně jako piráty silnic, kteří mi pak brečí na rameni, že se v česku nedá jezdit, protože každej jezdí jako pitomec. zkrátka bych si přál, abychom začali nejdřív každej u sebe.

a nový rok jsem sice oproti plánu výrazně zaspal, ale i tak jsem se pustil do práce. chtěl bych poprosit pana elektrikáře alkoholika, co chtěl deset tisíc, že vypínač nemá vypínat uzemnění, ale ten hnědej pane hnědej drát. ono se pak těžko zapojuje světlo potom. a já si tak dlouho řikal „co dělám blbě?“ „že bych tam musel dát i nulák?“

a tak jsem tam dal i nulák, jenže ani to nepomůže, když neni hnědej zapojenej. chjo. a to jsem navíc neměl tenkej šroubovák a musel jsem použít pedikůru.

tak takovej začátek je docela milej ne? no už to svítí, projel jsem asii, tak snad umim přepojit vypínač ne, a poprvé na se k nám na okno přišel podívat černej kocour. a on… on normálně regulerně pochcal sklo.