asi jsem něco udělal špatně. nebo má šéf nějak rád východní kraje. přišel zkrátka na to, že firma potřebuje, abych se podíval do ostravy. snažil jsem se bojovat a vysvětlit, že tam nic k vidění není a všechno důležitý je přece v praze.

- my tam ale pojedeme! – říkal důrazně

- jo? ty a kdo ještě? – vím, že mé chování nebylo hezké, ale když vás někdo posílá do ostravy, máte také chuť ho poslat nějakým tím směrem.

kdyby mi řekl, že mám jet do kábulu, tak bez řečí jedu a ještě rád. ale do ostravy? takovou dálku?

naštěstí už jsem nemusel vstávat ve čtyři ráno a měl jsem spát na hotelu. v ostravě? no lepší než nic. místo toho, abych jel v pět ráno vlakem, jel jsem v jednu hodinu odpoledne vozidlem. prý to tak bude lepší, aby bylo všechno v klidu a ostravu jsem si mohl užít.

jet do ostravy autem je neco podobného jako mít dům bez cesty nebo jet na nový zéland autostopem. je to jen pro silné nátury. normální člověk sedne na pendolino, udělá mžum a je tam. navíc se strojvedoucí nesnaží vzájemně vychovávat vybržďováním a dalšími veselými gesty.

v pendolinu si také člověk neodpočine na dálničních odpočívadlech, kde za mých mladých let (a to je jen pár let zpátky) byl obyčejnej bufáč a hospoda a dneska je tam mekáč, kfc, subway a pizza. a to je výběr!

bohužel výzkum globalizovaného stravování nás zdržel, takže jsme do hlavního města konce světa dojeli až v šest hodin. tedy pražského času. jaký čas měli tam to netuším. na dálnici D1 u ostravy bylo kromě nás asi jen pět aut v protisměru jinak široko daleko nic.

v centru jsem napočítal pět dalších aut a asi pět tramvají a něco malo lidí ulicích. mrtvo.

hotel se jmenoval imperial a od takového jména se dá čekat, jaký bude. v garážích vedle sebe stály dvě bentley s pražskejma značkama, takže jsem měl pocit, že pražáci jsou ochotní tu spát, takže jsem se přestal bát, že to bude načančanej hotel naprd jak naznačoval název.

na recepci se snažila ubytovat parta kavkazanů . recepční na ně intenzivně mluvila anglicky, zkoušela to i německy, ale kavkazané v teplákových soupravách nerozuměli. výraz mozkového tryskáče měla jak recepční, která trvala na angličtině a opakovala „rezervejšn“, tak parta bodrých horalů. češtinu nezkusila. ruština jí asi ani nenapadla. no nic, horalé nakonec ubytovali jen dva z nich a ostatní asi zůstanou na nádraží.

zápis na recepci byl navzdory rezervaci zbytečně zdlouhavý. ale to bych rýpal. v šestém patře jsem dostal pokoj hned u výtahu, což se v noci ukázalo jako výhra.

imperial byl zajímavý hotel, jako jediný své kategorie, který jsem kdy použil, neměl na pokoji rychlovarnou konvici. ani mě neuvítali láhví vody, naopak na ní visela cedulka 70,-. heslo na wifi nebo způsob jejího zaplacení jsem marně hledal v hromadě reklamního balastu. nakonec jsem zavolal na recepci a mohu i vám říct, že jméno je imperial a heslo imperial.

ale to už jsme měli jít poznávat kouzla ostravy, která je podle průvodců nejlepším místem k životu na světě. v první hospodě, kde jsme si měli dát pivo. podivoval jsem se, proč tam jsme, když tam pivo nemají. kolega pražák ukazoval na stranu šest jídelního lístku, ale nakonec řekl „jo takle!“.

no nic. měli jsme se přesunout do chapadel velkoměsta a zavítat tedy stodolní ulice. ta mě sice vůbec nezajímá, ale nepřestává mě fascinovat, jak mi jí lidé z východu pořád cpou jako něco „kam jezdí i pražáci“. ano, mají pravdu, i já jsem tam teď přijel.

průvodce ostravák nám nejprve musel říct dějiny ulice. začal někdy v osmnáctém století a pokračoval přes různé body dvacátého století po současnost. bylo zajímavé slyšet, že něco v ostravě má svou historii, když šlo před nástupem průmyslu o poměrně zanedbatelné sídlo. také nám bylo řečeno, že si pražáci myslí, že je tam blbej vzduch, ale prej ne. připomněl jsem mu, že si v listopadu stěžoval, jakej má doma smog a že je to šílený, ale tvářil se, že si ho asi pletu. z ostravy znám jen jeho.

vyrazili jsme. já se teda ještě ptal, jestli můžu v barech používat češtinu. ale ostraváci se divili, jak bych sakra jinak měl mluvit.

v prvním baru měli jen irské pivo. jako dejme tomu, ale o tuhle světovost nikdo nestojí. v druhém baru měli radegast za stejnou cenu jako plzeň. a průvodce nám vyprávěl, že zná majitele a že do putyky jednou přijel václav klaus a jaký to bylo halo. a že prej hosté nechtěli uvolnit místa a řikali, že se klaus může jít vycpat, ale když prej přijel chodili se s ním fotit a posílali mu panáky. no tý jo! taková hospoda, byl tam klaus! kolik takových hospod je v praze?

no nic. v noci jsem pak poslouchal výtah a brzy ráno telefonovoání ve vedlejším pokoji. během noci napadl sníh, což je v rozporu s teorií, že je ostrava jižněji než praha.

a při pohledu z okna v sedm ráno město žilo. takže lidi tam asi jsou.

už se to stalo víckrát. sedím takle na obědě v lepší restauraci, pan milionář, který mě pozval, ale pořád po očku sleduje svoje SUV v ceně rodiného domu. „snad mi ho neodtáhnou,“ pronese občas.

už se z toho stala téměř rutina. pije kafe za osmdesát korun, přikusuje moučník za dvojnásobek a udělá cokoliv, jen aby nezaparkoval o deset metrů vedle na placeném parkovišti, kde stání po dobu oběda vyjde asi na čtyři desetikoruny.

některým jiným milionářům jsem musel domluvit parkování u nás v garážích, jen aby nemuseli házet mince do parkovacího automatu venku v ulici.

při cestě do práce mě pak fascinuje zejména obří nový mercedes, který má za okénkem vždy „zásobování masna“. vedle stojí auto s milionovou cenou s cedulkou „zásobování korunovační“, což zní dobře zejména v ulici mirady horákové. pár aut vedle je pak v ovenecké auto s cedulkou „oprava výtahu rašínovo nábřeží“. chudák, to se prošel.

mně se líbí, že řemeslník zastaví na přechodu, dá si tam cedulku „oprava vodovodu“ a zákazníkovi pak naúčtuje pětistovku na dopravu. a litr za práci. a to je pak důvod nezastavit o sto metrů vedle na volném placeném parkovišti?

no já nevím. je hezké, když lidé šetří, ale někdy mi to přijde dost zbytečný.

o těch klinikách, doktorech, sestřičkách, vyšetřeních a vůbec by šlo psát ještě dlouho, ale téma je to již vyčpělé, proto se to pokusím rychle dovyprávět.pár jinak vtipných záležitostí tedy vynechám.

tři dny po posledním zmiňovaném vyšetření jsem vyrazil s trochou obav pro výsledky.

u lekáře jsem byl někdy v sedm ráno, objednaný jako druhý a trpělivě jsem čekal. znervozněl jsem, až když se nějaký pán na doktora rozčiloval, že je objednaný na osmou a už je osm deset. doktor řekl jen „ale tady je každý objednaný na osmou“. no nevím! moje 7:15 není žádná dojmologie, měl jsem to napsaný na nemocenské i to věděli v kartotéce. osmělil jsem se tedy a řekl jsem panu doktorovi, že já jsem já a že tu jsem, protože přece jen jsem byl jako druhý a v ordinaci už bylo bambilion lidí. jen aby o mně věděl.

Read the rest of this entry »

chtěl jsem napsat něco hezkého o tom roce minulém a o roce budoucím, jenže jsem zjistil, že to nejde. dospěl jsem k tomu, že loni se přihodilo to nejhorší, co mě v životě potkalo (nešlo o uropej), i to nejlepší. a jak to pak hodnotit? s tím si ani já nevím rady.

od nového roku bych si přál méně lidí, kteří jsou nasraní, že musí ve vlaku stát, a když se pak uvolní místo, tak si vedle sebe dají tašku, aby si nikdo nechtěl přisednout. taky méně lidí, co rvou prázdné velké papírové krabice do kontejneru, a pak se rozčilují, že je plnej. stejně jako piráty silnic, kteří mi pak brečí na rameni, že se v česku nedá jezdit, protože každej jezdí jako pitomec. zkrátka bych si přál, abychom začali nejdřív každej u sebe.

a nový rok jsem sice oproti plánu výrazně zaspal, ale i tak jsem se pustil do práce. chtěl bych poprosit pana elektrikáře alkoholika, co chtěl deset tisíc, že vypínač nemá vypínat uzemnění, ale ten hnědej pane hnědej drát. ono se pak těžko zapojuje světlo potom. a já si tak dlouho řikal „co dělám blbě?“ „že bych tam musel dát i nulák?“

a tak jsem tam dal i nulák, jenže ani to nepomůže, když neni hnědej zapojenej. chjo. a to jsem navíc neměl tenkej šroubovák a musel jsem použít pedikůru.

tak takovej začátek je docela milej ne? no už to svítí, projel jsem asii, tak snad umim přepojit vypínač ne, a poprvé na se k nám na okno přišel podívat černej kocour. a on… on normálně regulerně pochcal sklo.

tentokrát byla cesta k lékaři mnohem lepší. nemoc bolela jen středně hodně a připomínala spíše puchýř z nových bot, který odpadne a hodně to bolí, ale dá se to vydržet.

ke zdravotníkům jsem se docela těšil, protože už jsem byl majitelem fungl nové kartičky pojištěnce a chtěl jsem s ní každému mávat před obličejem.
Read the rest of this entry »

vždycky jsem si myslel, že pravdoláskaři jsou ti druzí. že to jsou ti blbečci, co si říkaj ahojky a lidičky a do všeho cpou to svoje srdíčko. a tak nějak jsem si myslel, že pravda je v konzervativním křídle ods.

když jsem tehdy před sedmi lety havla potkal, mohl jsem mu tehdy říct, že já jsem já – tedy on mě samozřejmě neznal, ale přijel se tehdy podívat na výsledek i mé práce. jenže já ho nechal být. možná mě vyděsili ti pravdoláskaři a zelení kolem něj, co jen samá příroda a žádná jaderná elektrárna a tak.

postupem času jsem ale dospěl. ne, že bych se poutal k transportu vyhořelého paliva, ale nějak jsem si čuchl k tomu, jaká je politika svinstvo nebo jaká je, když v ní chybí trochu toho srdíčka a hlavně morálky. a už si nemyslím, že klaus je větší chlap než havel. a možná mě i ovlivnilo, co pravdoláskařů dělá u nás v práci.

a dneska jsem se dozvěděl, že zemřel. nevím. reakce se špatně popisují, když nejsou očištěné od toho melancholickýho patosu v televizi a od vědomí toho, že se zase nějaký čech – a tentokrát ne hokejista – dostal do hledáčku zahraničního média. a to přece dojme. a tak jsem byl dojatej. a to tak moc, že jsem i chvilku koukal na dalšího václava, tentokrát moravce, jak balastem plní brejkiňůvs vysílání.

no nic. čekali jsme návštěvu z daleké moravy. a tak mě napadlo,že by – protože jsou to křestané – třeba chtěli kvůli srdíčku a tak zapálit svíčku. tak jsem jim to navrhl a že určitě.

tak jsem nabalil hromadu svíček, ještě víc sirek a vyrazil jsem. teda nevyrazil, koukal jsem v televizi na hauptvogela (hlavního ptáka), za kterym plápolaly takový ty hřbitovní svíčky. a ty já nemám! ale pak v další reportáži už plály i ty moje, teda podobný, já měl z obchodu ikea, zelené ve slevě, a mohl jsem teda jet.

v autobuse nějakej nevychovanej buran vyřvával do telefonu, že mu šéf přispívá na telefon dva tisíce měsíčně. teď? teď když umřel havel?

v metru byl zase intelektuál, co si četl tak velkou a tlustou knížku, že to nemohl myslet vážně. jen na to určitě balil holky. a taky že jo. nejhezčí holka ve vagoně šla hned za nim. tedy… stoupla si mezi nás. že by šla za mnou? ne. blbost. za nim. nebo za mnou? a hele, ona šla ke dveřim. já s intelektuálem zůstal a všiml jsem si, že na tu svoji knihu těžko někoho sbalí, když má jako záložku stvrzenku na výplatu dávok 62,50 eur.

a pak už jsem byl v mé oblibené bille, kde jsem na havla úplně zapomněl, protože jsem hledal moučku. krystal, krupice, mouka, sůl, kostkovej cukr… moučka nikde. cha! znova, musí to bejt. že by byla moučka třeba u pečiva? no po čase jsem zjistil, že je vyprodaná. ale trvalo mi to.

ztratil jsem cenné minuty. tohle může ve vzpomínce na havla působit nepatřičně, ale mě to zdrželo a na pokladně… na pokladnách pravda a láska úplně chyběla. pokladní měly potřebu vybavovat se se svým kamarádem o vánocích, a tak se smály jeho vtipům, že z toho byla storna. slečna přede mnou vykazovala obří dávku trpělivosti, když pozorovala, jak si jí pokladní vůbec nevšímá. a když si pokladní konečně uvědomila, že je v práci, tak se věnovala nějakýmu klukovi, co mi furt do mejch rohlíků strkal svojí sušenku bebe dobré ráno a maminka mu to furt brala, dávala na svou hromadu a řikala to je pána to je naše. no a pokladní na toho malýho hazlíka furt „a dáš mi kousnout?“ NEDÁ SAKRA, MARKUJ! možná to bude vypadá, že jsem plnej nenávisti, ale pravda a láska byla stopro na mý straně. a na straně slečny přede mnou, chlapíka u vedlejší pokladny, co dostal kázání, že nemá dávat basu piva na pás, a samozřejmě maminky, která narazila jak na votravnýho syna, tak na blbou pokladní.

uff.

a to už se proti mně na florenci valily davy studentek, které v praze hledají trošku toho poznání, prodral jsem se i hordami ukrajinců a různých výletníků a uvítal se s moravskou expedicí.

a jestli teda jdeme na svíčky. no a prý jim volali z moravy, že na václaváku panuje chaos a že ať to spíš vynechají. já to docela rád slyšel, protože psali na internetech, že se tam vůbec nemůžou lidi dostat a já… kterej nemám rád fronty… co bych tam dělal? tak hezky jsem to vymyslel, že bych ze zelenejch ikea svíček udělal srdíčko. to by byla člověčinka, jenže pak by tam byl samej pravdoláskař, dral by se přede mne a já bych ho majznul sirkou po hlavě… jeli jsme domů.

ve stanici metra anděl nebo karlovo náměstí, vlastně nevím, přistoupili dva podezřelí jedinci. muž a žena. jednak měli to vydání slzy pro havla, který útočný komando jednoho českého deníku připravilo i s nedělní službou v rekordně krátkém čase. no elévové na službě vysypali z rukávů nekrology. a hlavně ti dva měli na klobě trikolóry ne ty auta z nošovic ale takový stužky se třema barvama, který naznačujou, že jsme češi a jsme na to hrdí. nebo tak nějak nám to říkali ve škole. a tohle byli od pohledu pravdoláskaři. tihle! a ne já! a tak jsem si říkal, že je dobře, že jsem havla nechal aspoň dneska těm jeho a my ostatní, my normální, mu tu svíčku zapálíme někdy příště.

protože. protože když se s havlem před dvaceti lety roztrh pytel, tak to bylo přece to nejlepší, co se tomudle národu za posledních iks set let, pokud vůbec někdy, stalo. a to jsem se nad řadou historickejch událostí i zamyslel.

je úplně skvělé, když člověk dostane funkční léky. dokáží třeba zrychlit a značně vylepšit trávení. dostal jsem tak sra… ndovní snahu trávit čas na záchodě. a naše soužití s mísou bylo natolik intenzivní, že jsem si googlil slovo hemeroidy a našel jsem leda hemoroidy.

no chvílema jsem nevěděl, zda je horší to, co si léčím, nebo následky léčby. nu nevadí.

bylo mi líp a uvědomil jsem si, že mě nebaví být sám. už mě moc nenaplňovalo říkat lidem v práci, že „už to posílám“ a nevím už proč, ale šel jsem si k žumpě povídat se svou e-coli. a objevil jsem, že se žumpa nějak nečekaně vyprazdňuje, ač se do ní intenzivně vyprazdňuju já.

chtěl jsem si o tom s někým povídat, a tak jsem do své opuštěné domácnosti přizval blízké osoby, aby mi něco povídaly a staraly se o mě.

pravda, bylo to naivní, pak už jsme si kromě noci vůbec nelehl a skákal jsem kolem těchto osob, jako bych byl zdravý mladík. navíc přijel odborník na žumpy a kyselil se na mě, že není přece vůbec vysušená.

a věci se semlely tak, že já… stále trpící svou chorobou… ocital jsem se pravidelně tváří tvář svým… e-coli v útrobách nepříliš vábného zařízení na zadržování odpadu. byl to takový koloběh života, kdy se člověk vrací za svým jídlem. nebo tak něco, ani nevím, co to bylo. každopádně to dost smrdělo.

a to už jsem musel vyrazit na kontrolu po oněch čtrnácti dnech, tentokrát již vybavený fungl novou kartičkou pojištěnce. a tak jsem čekal, že mě zdravotníci nadšeně přijmou. naivně.