už jsem vám to říkal. v japonsku na vás kdeco mluví. semafory, eskalátory i bankomat vám něco japonsky vypráví, asi že vám nic nedá, když nezadáte správný pin.

a tak jsem takle na nejsevernějším severu šel z té internetové kavárny, kde se mnou židle dělala divy - což bylo asi tím, že šlo o masážní křeslo.

no nic, vyjdu tak ven, asi deset večer. počítám si mince, zda mi zbylo ještě na sklenku saké a něco dobrého. bližím se k přechodu přes vedlejší a na něm svítí červená, rozhlednu se - nikde nic, jen na hlavní silnici čeká jedno auto na červenou. přecházím a počítám - 350 yenu, to je na saké i nějakej ten koláček.

a najednou na mne promluví semafor. řikám si no jasně, určitě mi řiká, že je červená. to mi ale neříká nic, co bych nevěděl. jenže semafor mluví dál a mne ten zvuk přijde nějaký nesemaforový, tak se otočím. ha.

nemluvil semafor, mluvilo na mne to auto, co stojí na červenou. hmm. policejní auto. dumal jsem chvilku, zda mi řikali, že se mám zastavit a počkat na ně. jenže pak jsem si řekl, že mi určitě říkali - pokračujte, pokračujte, nenechte se vyrušovat.

tak jsem šel dál a znova počítal své jeny, jestli se mi třeba v kapse nerozmnožily. policejní auto kolem projelo. uff. ještě že tak.

jenže po chvilce to samé auto jelo stejným směrem kolem znovu a zastavilo. asi objeli celý blok a dumali v autě, zda mne jako řešit nebo neřešit.

měl jsem smíšené pocity, jeden pocit byl, abych necáloval pokutu, druhej byla sranda z jejich pidi policejního autíčka i z obou policistů.

anglicky moc neuměli, ale dozvěděl jsem se, že jsem šel na červenou a že se to nemá. odkýval jsem to, že to vím a že jsem udělal hroznou chybu, že už se to nikdy nestane. (určitě na mne bylo poznat, že lžu, ale aspoň jsem se snažil).

chtěli můj pas. říkám, že nemám. že na hotelu. chtěli jméno hotelu. říkám, že nevím. chtěli adresu hotelu. říkám, že tam, co jezděj lodě na ostrovy. vysílačkou si asi ověřovali, zda není pátrání po typovi mého typu. pak znova chtěli můj pas. opět se ptali na jméno hotelu. tak jsem nevěděl, co s nima. myslel jsem, že mne tam hoděj autem, ale tam stejně neměli místo. co tak. no ukázal jsem jim klíč od pokoje.

oba se na mne zatvářili, že jsem spadl. asi to bylo tím, že na klíči bylo patrně napsané jen hotel. no nevím. nakonec mi vysvětlili, že na červenou se nechodí. že se to v japonsku nedělá. já se znovu omluvil a šel jsem dál pro to moje saké.

no musim rict, ze jak jedu porad na sever, tak postupne civilizace mizi a mizi. za tech asi 1800 km z tokia zmizela nejen civilizace, ekonomika, zdravy rozum a anglictina, ale navic klesla teplota z 25 na 7 stupnu.

prechod do ruska mne tak moc nezaskoci, protoze uz tady ziji v rybari v chatrcich.

no lod ma kvuli pocasi ci co o den pozdejsi odlet. takze tu v tom zapadakove tvrdu o den dyl a jako zoufalstvi.

uz jsem si koupil dvoudecku sake za dvacku a trosku zpacifikoval mysl. to je strasna deprese tady. inet kavarnu jsem nakonec nasel.

no nic levneho, ale aspon mi tu obri kreslo masiruje zada, mam bezdratova sluchatka a hypermoderni kabinku, kde by se dva lide vyspali. ale co. ja vlastne net ani nechtel, jen jsem se chtel zbavit minci, ktere bych za ruble asi tezko menil.

zitra se tedy snad dokyblikuju na ten sachalin a poeticky tak vstoupim do maticky rusy hezky zezadu.

pribehu je vicero, casu menero.

ale alkohol jetu fakt hodne levny v japonsku. rozhodne levnejsi nez v cr. krome piva tedy.

no nic. asi si za posledni dvacku koupim dalsi sake.

lod z koreje do japonska se konecne trochu houpala. lod z honsu na hokkaido taky celkem.

v tokiu jsem spal u jednoho cloveka z hospitalityclub a nutno rict, ze si moc bodu neziskal tim, ze si dal sraz na nejfrekventovanejsim miste tokia a kdyz jsem mu potreti volal, ze netusim, kde je, tak zmenil misto aniz by poslouchal, kde jsem ja. trvalo nam hodinu se najit a stalo mne to asi 50 kc za telefony.

jsem profik, stop z tokia jsem vymyslel dokonale…

v japonsku maji zabavni parky na hrani her, to jste nezazili.

na jihu byl tajfun, takze jsem na severu.

v japonsku je silena prezamestnanost, co jinde delaji dva, tady pet. vubec to nechapu.

predem meho dopisu bych chtel rict, ze japonsko je cenove prijatelny. zadny extremni drahoty se opravdu nekonaj. v kazdy maly samosce nebo automatu koupite plechovku nejakyho piti za 20-25 (cola/voda-juice) a sendvitch vas vyjde na 25-40kc (od lehkeho salamu po kureci rizek). obed v bistru (od mest, pres dalnicni odpocivadla po pristaviste) zacina nekde na 100kc za plnohodnotne jidlo (dneska jsem mel rejzo vepro zelo, by clovek neveril… slzu jsem zamackl, jen jsem ukazal v ceniku na nejaky klikyhaky a co to bylo.).

benzin za 25, ciga macka lehce pod 60 (nekourim), listek v tokiu na metro 20-40 kc. internet je teoreticky drazsi, a to 50-100kc za hodinu (v praze tusim za 60), ale zase ten servis… vlastni box s kreslem. milion dvd k dispozici, pit muzete, co muzete. proste automaty se vsema myslitelnyma napojema a mate to v cene.

ubytovani je asi lehce vejs, ale ze jo. praha taky neni levna. spal jsem zatim jen jednou v saune. tedy lide se nejak naucili spat v saunach, tedy spise v jejich laznich. takze se ze saun staly takove ubytovny.

no povim vam to, jaxe to ma. no prijdete, sundate si boty, zamknete je na klicek v boxu, klicek date na recepci, dostanete jinej klicek a zaplatite cca 400 kc. dostanete takovou tasticku. dojdete do kategorie muzi. otevrete si svou skrinku, svliknete se do hambata. vyndate si ze sve obdrzivsi tasticky rucnik a jdete do sprchy, a pak se muzete cachtat v ruznych bazenech s ruznymi teplotami. ci se venovat hygiene, pac vse potrebne je vsude kolem. krome odpocinku ducha v horke ci ledove lazni se vam take snadno mezi nahymi japonci zvedne. ze jo. sebevedomi. ne ze bych to nejak pozoroval, ale tu a tam mi nekdo skocil do zorneho pole.

no nic, vycachtani se odeberete ke sve skrince a z tasticky si vyndate vyfasovanou kosili a kratasky. a cupkate do spaciho patra, kde jsou uz i zeny ve vyfasovanych nocnich kosilych a hledate matraci ci kresilko ci neco, kde spat.

najdete mistnost s dvaceti chrapajicimi japonci a lehnete si na podlahu na zinenku s vyvysenou jednou stranou similujici polstar a prikrijete se tim, cemu v cechach rikama osuska.

rano se pak zase cachtate a obkleknete a vymenite klicek od skrinky za klicek od bot. a jdete ven…

predem meho dopisu chci rict, ze stopuju hodne let a mam se rad. a moc dobre vim, ze stopovani nemusi byt uplne bezpecne a to nejen kvuli tomu, ze nechci byt srazeny, ale i kvuli tomu, ze nechci, aby zastavivsi auto zpusobilo nejakou nehodu…

jako nactilety jsem stopoval klidne na dalnici, dnes bych si to uz nedovolil. proste jsem tak nejak dospel k rozumu i k respektu k pravidlum.

takze si to tak se zapadem slunce stopuju v zemi vychazejiciho slunce, hezky na dalnicnim odpocivadle a najednou byla tma. no znate tyhle odpocivadla, proste mi prislo, ze tam kde jsem stal to neni uplne bezpecny, ze tam nejsem dobre videt, ridici mne vidi na posledni chvili a neni tam, kde rozumne zastavit. obchazet nebohe ridice se mi nechtelo, na odpocivadle chteji odpocivat a ja, ja jsem prece stopar, co si rad pocka na nekoho, kdo bude chtit zastavit.

no sice se mi tam moc nechtelo, ale uz primo ten najezd na dalnici, tedy napojovaci pruh z odpocivadla mi prisel mnohem lepsi. plne osvetleny, misto na zastaveni, ridici mne videli s dalky i s mou ceduli aomori nebo co a to jsem ani netusil, co to na te ceduli vlastne mam.

no byl jsem tam hodinku, docela chladno, zatimco rano v tokiu snad tricet tady sotva patnact, coz nebylo tim severem, ale tim tajfunem, co radil kdesi na jihu. no a tak nejak mi prislo, ze se to da praci se dokyblikovat tech 350 kilometru na sever honsu a pak dalsich 700 km na hokkaidu, nemluve jiz o tech lodich a celem tom rusku a mel jsem pocit, ze jsem sakra daleko. mozna jsem dostal rozum a zacal videt veci, tak jak jsou.

no a pak sirena. perifernim znakem jsem videl, jak policejni auto zastavilo v rychlem pruhu v opacnem smeru. srdce mi busilo, ne kvuli strachu z pokuty, ale protoze jsme o ne mel strach. jen blazen byt s majakem by zastavil za dalnicni zatackou v rychlem pruhu.

vystoupil policajt a s blikajici vestickou se pustil pres svodidla smerem ke mne mavajic, ja maval na nej, ze jedou auta, at neblbne.

no nic naznacil, ze na dalnici stopovat nemuzu. ja to plne chapal. co na tom, ze jsem byl stale jen na najezdu z odpocivadla a i v danem useku dalnice byla osmdesatka. ale to policistum obvykle nevysvetlis. kdybych skakal pod auta primo na dalnici bylo by to pro ne stejne.

no nic, onen policista byl takovy v pohode, nejak jsme si to vysvetlili a mel vanoce z toho, ze jedu az z druhe strany japonska az na tu druhou druhou stranu japonska. kapka v mori v moji ceste, ale co by. zkouknul muj pas, jestli jsem to ja (nikoliv viza) a cekali jsme, nez to jeho kolega objede dalsim sjezdem a prijede k nam.

no na sjezd to bylo asi patnact kilometru, takze jsem si pockali. a ze pojedem na stanici. ok.

tyhle veci mne nejak moc neberou, proste to beru, ze to tak je. sice ze situace nadseni nejste, ale do toho transportu stejne nastoupite. ono mozna i zide si rikali, ze o tom transportu na vychod napisou jednou na blog nebo ze zazijou neco zajimaveho. adventure proste. tak i ja jsem sedl do policejniho vozu. s panem ridicem, co mel helmu.

ospala policejni stanice trosku ozila. panove japonci si mne prohlizeli. pan nacelnik porad telefonoval a nebylo tezke pochopit, ze se zoufale snazi sehnat prekladatele s cestiny.

nejaky pan japonsky policista za mnou prisel, drepl si prede mne na bobek a vicemene japonsky mi neco povidal, informacnim vrcholem vseho byla veta: hajivej hicz haiku no.

no dekuju pekne, ja prece tohle vim a nepopiram. snazil jsem vysvetlit rozdil mezi dalnici a odpocivadle, ale chapal jsem, ze odpocivadlo je dalnice a ciste pravne tam opravdu nesmim byt. se stoparema se holt nikdy nepocita. no chlapci meli chvili debatu. z puvodniho, ze na odpocivadle muzu, se dostali, ze nemuzu.

mezi tim, ze nacelnikovi podarilo sehnat prekladatelku z anglictiny. samozrejme, ze mi po telefonu rekla, ze se na dalnici stopovat nemuze a ze mne policiste dovezou na misto, kde se muze. podekoval jsem a rekl jsem, ze tohle uz jsem pochopil davno. kdyz jsem chtel ovsem neco rict, ja aby to prelozila nacelnikum jen mi opakovala to svoje, takze jsem znovu podekoval a rozloucil se.

znovu se mi policista snazil rikat, ze stopovani na dalnici je nebezpecne a ja poucen kyval.

jeli jsme civilnim autem. tedy civilnim. vsechna mozna tlacitka a hlavne dostatek kysliku pro pripad valky ci co. po peti kilometrech dalnice jsme docilili dalnicniho mensiho odpocivadla, myslel jsem, ze mne tam nechaji, ale jen se podivali na znacky parkujicich aut a protoze zadna nebyla muj cil jelo se dal. sjeli jsme z dalnice, a pak zastavili a rekli mi, tahle cesta vede na aomori. a ja se koukal na tu rychlostni vypadovku z milionoveho mesta, kde ve tme nemam, kde stopovat. vedel jsem, ze po ceste je spousta velkych mest a ze tudy bych se tech dalsich skoro 400 km tezko probojovaval. jakoze po stare silnici bez dalnice.

pokusil jsem se to vysvetlit policistum a oni mne ochotne hodili na dalnicni najezd. zastavili a rekli mi, tady stopuj. no co rict. kdybych umel brecel bych. tma. rychla auta, zadne misto na zastaveni, velky provoz, male rozestupy, idealni na hezkou hromadnou havarii. chodil jsem sem a tam a mapoval az jsem zjistil, ze si nepomuzu a postavil se pod osvetleny billboard, ktery mne aspon castecne zviditelnoval. stal jsem na chodniku, abych aspon zustal zivy.

auto zastavilo asi za deset minut a samozrejme bylo nejake to troubeni ostatnich aut a vubec, ale vzalo mne az do aomori. coz jsem vubec necekal. takze jsem pak mel uplny zavrate z pocitu stesti, ze se na mne docela usmalo.

hitch haiku je japoske slovo pro stopovani. shit betu je seat belt, cili pripoutejte se prosim.

a tokio, tohle uz mi nedelejte. clovek vystoupi z auta, rekne si, jeee tokio, nekde si sednu a budu relaxovat. no a to si clovek uvedomi, ze je v davech, vsude miliony lidi, vsechno na vas mluvi, automaty rvou, lidi rvou.vsechno pipa, hroznej kraval, vsude davy no a chcete jit pryc a najednou uplne civite. znate to ne. uplny stada lidi se na vas valej, belochy vidite kazdou vterinu a to ne proto, ze by jich tam bylo tolik, ale proste kazdou vterinu vam pred ocima projde tolik lidi, ze se mezi nima vzdycky beloch najde. no ano, stal jsem u ty krizovatky s obrima prechodama, jak je to snad u kazdyho potretu tokia. proste zelenej panacek a zeme se pohne.

no uf. a tak. a tak dal.

tak je to tak, v koreji chteli palivovy priplatek. nenavidim tyhle debilni casti ceny, ktery platite zvlast. a co vic, palivovy priplatek oznacila za dan, stejne jako terminalovou taxu a chtela to v hotovost. takze zatimco listek jsem platil kartou chybelo mi asi dvacet korun, abych poplatil ten imbecilni vynales nejakych marketingovych zmrdu.

z automatu dvacku vybirat nebudu, ve smenarne dvoueurovou minci nechteli, tak jsem holt musel pozadat pana, ktery mi dal straznou vez. pomohl. diky jehovovi.

lod s japonskou vlajkou vyrazila o dve hodiny pozdeji, ale dorazila na minutu presne. japonci, nepochopis.

japonsko se moc neukazalo. hledani bankomatu, ktery mi da penize za visu bylo slozite, asi padesat mi neco japonsky reklo a kartu mi vratilo. stejne jako na turistickych informacich meli jen usmudlanou mapu centra mesta.

taky si clovek vsimne, ze na vas vsechno mluvi, bankomat na vas neco povida, eskolatary vam neco rikaji, semafor na vas mluvi… no psycho. a kdyz jdete do kramu, tak vas vsech dvacet prodavacek pribehne pozdravit. a pak se s vama vsichni rozloucej. sakra… chci mit klid…

stopovani se ukazalo v pohode, az na to jak jsem cekal… velka mesta a hodne aut neni nic dobryho pro stopare a kor v japonsku. maji tu totiz ultra uzke silnice a naprosto zadny misto na zastaveni, takze clovek i 6 kilometru hleda misto, kde aspon nejaky pidi auticko muze zastavit a nezpusobi hromadnou havarku.

reknu vam, japonci jsou silenci, clovek jim zbori hirosimu a oni si ji prdi postavej znova a vetsi. hajzlove.

anglictinou sice moc nevladnou, ale vsichni se vesmes ucili, takze s par slovickama se to da.

ceny nejsou zas tak uplne sileny, kurz je ted celkem prijatelnej a stejne jsem na jidlo zvanej vickrat nez kolik dokazu snist, takze zatim zadnej pruvan v penezence. jsou na mne hodni, oni totiz asi vedi, ze stopem jedu hlavne proto, ze mi spadla celist z cen autobusu a vlaku. i kdyz stop je stejne nejlepsi, jinak bych se do tohodle baracku v lese ve meste nikdy nedostal.

no a zrovna se na mne usmala korejka. i v japonsku se najdou.