(to už jsem měsíc nic nepsal)

vyrazil jsem si takle na velocipedu do hotelu hilton. chápejte, neni to nic pro chuté, proto jsem pana dveřníka požádal o radu, kam si mám své kolo zaparkovat. pamatoval jsem si totiž, že v hotelu olympik mi bicykl ochotně uklidili do internetové místnosti, kam prý nikdo stejně nechodí.

jenže hilton nic.

“no, meseňdžři si kolo zamykají tady u značky,” říkal dveřník.

trpělivě jsem mu vysvětlil, že nejsem meseňdžr. neptal se sice, co tedy jsem, ale optal se, jak dlouho to tak bude trvat. řekl jsem, že se na hotelu zdržím tak hodinu a půl. tak to prý, že ke značce nemůžu, buď můžu zajet do podzemních garáží nebo kolo ukrýt někde za rohem.

ani jedna varianta se mi nelíbila. ale pan dveřník mi vysvětlil, že v podzemních garážích mi schovají kolo do kanceláře a bude to v pohodě.

jedu tedy do podzemí. jenže ouha. závora, nutnost vzít si ticket a objíždění závory nepůsobilo tak snadně. no nic. vyšlapal jsem ven a nechal kolo za rohem.

pak teda ještě řeknu, že navigace v hotelu je docela nic moc a ač jsem vždy civěl do plánku podlaží, měl jsem docela problém a to se v mapách myslím vyznám. také mne zaskočilo, že na recepci nerozuměli ani slovo česky a mohl jsem si tak oprášit svou angličtinu.

šlapal jsem si tak na bicyklu mezi lid a u vjezdu na nábřeží zákaz vjezdu a policejní pásky. cha. to tak. to tam zase nějací idioti natáčej nějakou blbost… to pro cyklisty určitě neplatí. jel jsem si jel a pak přede mnou vidim stojící auto městskejch a tři venku. řikám si a sakra, teď budou prudit. jenže nic. koukli na mne, ale byli ticho. tak si tak jedu a jedu a řikám si hele, ono to je asi zavřený kvůli tý vltavě, protože je tu docela dost vody. koukal jsem se na řeku. pak koukám, že už je to docela i na úrovni mý cesty až najednou koukám, že cyklistická stopa mizí kdesi v řece. aha. jel jsem podél zdi a říkal jsem si, hele zpátky tudma nejezdi, tady už nebude žádná cesta.

taky bych chtěl poděkovat lidem, kterým se podařilo mi zlomit helmu. děkuji, vytrestali jste mne. já bych si taky říkal, co je to za kokota, tady nechávat kolo i s helmou, hned mu jí rozlomim… jen škoda, že to na funkčnost helmy nemá vliv.

cílem je udržet náklady na 1 kč/km

takže jsem si maloval, že dám 4500 za bicykl, najedu během roku 4500 km a bicykl mohu vyhodit.

jenže ouvej. jednak teď v zimě najedu tak jen něco kolem 150 km měsíčně. a také ta neočekávaná vydání…

dvě výměny duše, další jsem si měnil sám, přední světlo (700,-), zvonek, nové pneu (2×290), výměna objímky, výměna lanka, nový brzdový destičky, seřízení, další výměna duše. suma sumárum další více než 2100 korun. (za tři měsíce, po které kolo mám)

jestli to takle půjde dál, tak nevím. ještě si totiž chci pořídit kryt řetězu a nějaký hezký nosič, reflekční vestu a ještě jedno hezké blikátko a odrazky do výpletu.

ale je to dobrá škola před tím, než si člověk pořídí automobil. taky si řiká, že za něj dá třeba jen padesát tisíc…

kolega rvhp měl potřebné CD a já ne. je ale moderní doba a tak jsem ho požádal, ať mi jej hodí někam na net a já si ho stáhnu. žijeme přece v roce 2009.

jenže se pak zdálo, že technologie nemusí tak spolehlivé a celý přenost může trvat dlouho. tak mne napadlo, že bychom mohli použít služeb kurýra. kolega byl ale nápaditější a navrhl, že bych mohl použít služeb mého jízdního kola.

ale ta představa! zatímco já pracuji na jednom kopci (a vyjet na něj je dýchavičný proces), kolega pracuje na jiném kopci, ještě horším, prudčím a větším a navíc na druhé straně řeky vltavy. nechtělo se mi, ale výzvy jsou výzvy a nejsem srágora.

byla už tma a já si pořád ještě nepořídil reflekční vestu. ale nevadí. z kopce jsem sjel za skřípotu obou brzd živý a zdravý a chodci se divili, proč jedu skoro pomaleji než oni. kdyby tušili, jak mi to klouzalo, taky by se báli, že dole nad schodama nezastavím.

a šup mezi auta. zase mne s velkou pompou někteří řidiči předjížděli, abych já po padesáti metrech předjel je a už je nikdy neviděl. cyklosteska podél řeky je pak už vůbec super věc, jak tam nejsou žádný křižovatky semafory ani zácpy. no nádhera. navíc člověk vidí dýchavičné ženy, co si pro kondičku šly zaběhat. dokonce i jednu v kostýmku a na podpatcích, ale to jsem moc nepochopil.

jenže čekal mne ten strašný kopec. byl jsem na něj připravený. protože vím, že jsem se tam ztratil vždycky memoroval jsem si mapu a dokonce jsem si ji vytiskl.

ano, ztratil jsem se záhy a ani pohledem do mapy jsem nebyl chytřejší. nakonec jsem se ale našel a popadl jsem i ztracený dech.

kolega mi dal ono slavné CD a měl jízlivých poznámek o mém způsobu dopravy, o zimě a vůbec. ale já už se těšil zpátky. přece jen dolů se jede hej.

jelo se jelo. v zácpě jsem udělal kolem aut takové frrrrrrrrrrrrrrr, že jsem pak málem srazil tři bezdomovce najednou.

kousek před barákem jsem ale začal mít pocit, že je něco divně. víte, jak jsem 3x píchnul, tak mám furt pocit, že jsem píchnul a gumy si kontroluju asi tak každý dva km. ten pocit se ale stupňoval. přišlo mi, že kolo “míň filtruje nerovnosti” a že se “zadek chová divně”. ano je to tak. 300 metrů od baráku jsem měl zadní kolo prázdný.

pokorně jsem bicykl dotlačil na benzínku, abych zjistil, že dofouknutí nestačí, neboť to “srší ven”

chjo. ale takový je život. jen se obávám, že roční jízdenka na MHD je levnější než roční náklady na provoz bicyklu.