tak jsem v příloze železničního časopisu našel velmi užitečnou mapu slev českých drah.

redaktorům se na minimální místo (formát A2 tedy 4x A4) podařilo víceméně přehledně vměstnat názvy slev a u některých i procento slevy, pokud jde říci.

gratulujeme a přejeme hodně zdaru při pokusu vejít se na A1 i s popisky jednotlivých slev. ano, kupředu pravá za ceník pochopitelnější.

1. psi

a venku kňučeli psi. štěně u vedlejšího vchodu naříkalo. ach, kde je můj páníček. větší pes u vchodu hlavního nervozně vrtěl ocáskem, kdože to jako za rohem kňučí. pod nohy mi pak kňučel třetí pes čekající na netrpělivě před vchodem.

hmm, výprodej krmiva pro psi. asi.

2. budvar

počkej počkej, to snad nemyslíš vážně?! - říkala mladíkovi slečna. smutně se na ní podíval, pak na cenovku nad ním a dvanáctistupňový budvar zase vracel do basy.

to bys vážně přeháněl, podívej tady, jen sedm osmdesát. a ukazovala na cenovky 15,90 a 7,80. na dvanáctistupňový budvar a pivo braník.

smutně se na ni podíval. pak se podíval na pivo braník a beze slova potichu tahal z basy desetistupnovy budvar za 9,80. očkem po ní koukl, zda ho nebude peskovat. mlčela a kroutila hlavou.

že by měli společnou hypotéku?

3. slovenčina

za pokladní přišla z druhé strany paní a se silným ruským akcentem říkala, že má v tašce nákup, ale že to jsem věci, které v tesku stejně neprodávají.

paní pokladní byla - jak jinak - slovenka, takže jí slovensky řekla, že to chápe, ale ať jde za strážným a nahlásí to i jemu. paní nerozuměla. zeptala se tedy znovu, že jí nějak nerozuměla. slovenka zopakovala znova, co říkala před tím. paní pokrčila rameny a kamsi odešla.

měl jsem tendence slovence něco říct, ale kráva stála přede mnou ve frontě.

4. finanční limit

nestoupl jsem si do fronty pěkné nikole, ale k již zmíněné slovence. no a přede mnou.

já vám to tam budu dávat na pás, ale nemám tolik peněz, tak pak tu nechám, to co nepotřebuju oznámila paní. byla evidentně z prahy. taková ta pražská panička.

třistatřicet? tak to ještě tohle a tohle.

480? tak to ještě tohle a tohle.

501? hmm. kam vám dát ty věci, co už nechci? - uzavřela a podávala paní pokladní asi deset věcí.

abych tu neblil nějaké cinty ocituji ty z nejpovolanějších

Kdyby byla reakce v Únoru zvítězila, rozbila by svazek československo-sovětský a vydala naši vlast v plen americkému imperialismu. (..) Znamenalo by to strašlivé zotročení lidu Československa. Američtí imperialisté si zvykli dávat nohy nikoliv pod stůl, nýbrž na stůl, nejraději ovšem na cizí. Okované boty amerických žoldáků by byly nejen na našem stole, byly by i na šíji našeho lidu.

V době od 20. do 25. února organizovali reakční předáci nár. soc. a lidové strany neustále různá provokační shromáždění jimi ovlivňovaných studentů a mládeže. (..) Komunisté urychleně pokračovali v budování dělnických ozbrojených oddílů – Lidových milicí. Měly postupně vzniknout ve větších závodech po celé republice a chránit lidově demokratické zřízení před pokusy reakce o ozbrojený puč. (..) Významnou úlohu sehrálo vystoupení ministra národní obrany armádního generála Ludvíka Svobody, který ujistil Gottwaldovu vládu, že armáda jde s lidem.

komu to stále nestačí

jak jsem mluvil o hezké francouzce a jejích dětech. tak tedy fotka. sice jí to tady nesluší tak jako normálně, ale malá stella vypadá pěkně jako vždy a i desetiletý “už teenager” je sám sebou.

dlouho nepíšu, tak napíšu, pomyslel jsem si.

jsme s kolegy vyrazili na vlakovýlet. přístoupím hezky na smícháčí a netrvá dlouho a kolega ukazuje co má v pouzdru na kytaru marihuany a že na to nějak jako zapomněl.

no co. já si zase uvědomuju, že rozhodně nemám žádné doklady (tedy kromě lítačky). a kolegyně už oznamuje, že náš americký kolega nemá ani vízum.

- ale to přece nevadí, je schengen - beru to statečně, jenže…

- jenže on nemá ani český.

expired. aha. hmm, hezké. jedeme do německa, jeden má větší množství než malé, druhý nemá doklady a třetí nemá ani vízum. hezké. no a čtvrtá se bojí, že nakonec zavřou jen jí.

co tak na to říct. přece nebudeme rušit výlet jen kvůli takovým detailům. šance policejní kontroly je přece minimální.

samozřejmě, neskončil jsem ve furth im waldu na stanici, američan v utečeneckém táboře a kolega ve vězení. ani kolegyni si nikdo nenašel na listu hledaných osob.

vrátili jsme se živí a zdraví.

no a když jsem pak jel metrem dom, nešlo si nevšimnout páru, co se na peróně objímal. měli se rádi a nakonec se chvilku líbali. dokud teda souprava neřekla dum dum, ukončete výstup a nástup dveře se… to pak už slečna nastupovala a mladík se po ní otočil a očka mu zařila. hmm. říkal jsem si, že je hezké, když má člověka někdo rád, někdo se s ním objímá a někdo se s ním líbá než metro odjede. ten jeho pohled po ní, jak byl rád, že jako on a ona, oni dva. že jako jo. ach. všichni to přece známe. a ona mu zamávala a sedla si ve svých plesových šatech a já si říkal, že je přece úplně normální. ale pro něj. pro něj je krásná. jeho. jeho. ta jeho. krásná žena, co jí má rád.

jak pěkné je se párovat.

ve vagonu jsem si ještě všiml pána, co sotva stál a já na něj koukal, jak se u tyče potácí a on koukal na mne, že na něj koukám. jenže… nakonec si ke mne sednul a řekl mi, že na další zastávce vystupuje. přízvuk dosti ruský. tak jsem na něj spustil rusky. chvilku jsme se bavili odkud jsme. nevěřil mi kupodivu, že nejsem ze zemí sovětského svazu, když umím tak dobře rusky. on byl z ukrajiny.

nevím, proč nechápal, že nejsem rus, když rusky vlastně neumím, ale lichotilo mi to tak trochu, nakonec jsem mu řekl, že je jeho zastávka, podali jsme si ruce a vystoupil. počkal na peroně než jsem odjel.

homosexuál? pomyslel jsem si. možná jen opilý, družný ukrajinský člověk, co byl rád, že jím někdo nepohradal. ač… ač byl na kaši. a to skoro jako já. nebýt tedy toho, že jsem na kaši nebyl.

v hospodě jsem již asi po desáté odsouval odjezd. z původního plánu jet po deváté se to poněkud protáhlo.

nakonec jsem ale našel sil a vyrazil jsem. ovšem po pár metrech jsem si uvědomil, že je docela slušné útratu zaplatit, kor když tam chodím téměř každý den na oběd. nu což, pokorně jsem se vrátil, účet vyrovnal, dýžko dal a šel jsem. tedy šel. hned ze dveří jsem začal utíkat, abych plánovaný autobus na špejcharu dohonil.

“zavíííírat ty hovado!!!!” ozvalo se z dálky. otočil jsem se a jistý štamgast, na kterého jsem během večera koukal jako na sůl národa mi hrozil pěstí. asi jsem pořádně nezavřel a jeho to rozhořčílo, pomyslel jsem si. no nic. zase jsem se rozeběhl.

je dobré sportovat tím, že se člověk snaží stíhat autobusy na špejcharu a nejede normálně lidsky na hradčanskou tramvají. plánoval jsem si, jak celou tu cestu pěkně uběhnu. je to konec konců plus mínus kilometr. jenže znáte to, vánoce udělaly svý. tak ve dvou třetinách jsem zpomalil, rozdýchal jsem se a vyrazil jsem doběhnout zbytek. doběhl jsem přesně v době, kdy jsem myslel, že pojede autobus, jenže ouha. (mimochodem rekordní 4 minuty) autobus jede až po deseti minutách a můj původní výpočet se ukázal být výplodem alkoholového sebevědomí. no nevadí, opřel jsem se o lampu a hlasitě vydechoval a držel jsem si telefon, pro případ, že bych musel volat sanitku. no to přeháním, ale chci oživit vyprávění.

už tři minuty před odjezdem se k zastávce začal blížit autobus. během cesty dvakrát zastavil a nutno říct, že k zastávce se přibližoval dost divně. z blízka jsem viděl, že za volantem sedí nějaká mladičká holčina s hrůzou v očích. nějak mi to nepřišlo divný. na schodech vedle ní stal asi normální řidič. čekal jsem, že autobus normálně zastaví a já v klidu nastoupím. jenže. sotva autobus zastavil a já došel ke dveřím, autobus poskočil. opět jsem popošel ke dveřím. autobus poskočil. začal jsem mít pocit, že si ze mne holka dělá blázny. nakonec opravdu zastavil, tedy ještě trošku popojel, ale už otevřel dveře.

nastoupil jsem, prohlédl jsem si pana řidiče, který se opět hrnul na svoje místo o slečnu holku, co šla krokem nejistým za svou kámoškou. no co, asi jí pan řidič na to balil, že jí nechá řídit nebo já nevim. bylo mi to vlastně docela i jedno.