chtěl jsem si koupit něco na svačinu, jenže v obchůdku byla fronta. vietnamský prodavač se o čemsi přel se dvěma alkáčema. raději jsem vycouval, čekat se mi nechtělo. pánové, co si kupovali v deset ráno krabici vína vycházeli hned za mnou.

- to jsou stejně čuráci - řekl jeden.

- hmm - říkal druhej. myslím, že kdo chodí na letnou na vyhlídku, zná ho. je to ten, co o sobě tvrdí, že je muzikant a žije jazzem.

- takle se hádat. musej si uvědomit, že jsou tu jen na návštěvě a podle toho se chovat! - pokračoval druhej.

na návštěvě jste tu jen vy dva, pomyslel jsem si.

myslím, že je dobré být velkorysý. vietnamci jsou tu doma. a zaslouží si to. sice se tvrdí, jak mají hromady peněz a okrádají stát na clech a daních a prodávají špatné zboží. jenže… češi finančák neobírají? češi špatné zboží neprodávají? a hlavně… úspěch malých vietnamských obchůdků je založen na tom, že přeplatily nájemné, které tam před tím platili češi. zároveň nabídli nižší ceny… takový obchůdek pak ale opravdu nemusí rejžovat a normální člověk by do toho asi nešel.

takže říkám to zas a znova. kdo pracuje, zaslouží si respekt. nemluvě již o tom, co tady pár dělníků odkudsi z asijského rákosí, co stáli u stroje v kolbence, dokázalo vytvořit. až budou mít češi sítě obchodů se zeleninou, potravinami, alkoholem a oblečením a nevím čím třeba ve francii, tak budou moct kritizovat. a že si náš celní úřad nedokáže vynutit některé věci, tak to je taky spíš chyba naše než vietnamců :)

když jsem včera šel z hospody, zase jsem se zastavil pro změnu v pákistánském obchodě. prodavač v praze studuje. pro některé černá držka, co nám krade práci a přináší sem terorismus. pro mne je to člověk, co se snaží vystudovat a v noci místo spánku dělá v nonstopu.

v izraeli se také lidé vztekali, když je zavalovali imigranti ze sssr, co si někde našli židovskou babičku. že ale přišli hlavně vzdělaní lidé, co výrazně nastartovali izraelskou ekonomiku a stáli za tamním hightek boomem, o tom už se mluví míň.

takže milý státe, přestaň remcat a mluvit o nějakejch ochranách nebohých čechů a otevři se. přílišná regulace škodí, vede jen ke korupci a k tomu, že sem otroky vozí mafie. jenže my. my potřebujeme motivované lidi, co si třeba myslí, že by tady mohli začít nový život.

- romane, byla tu za tebou policie - ozvalo se v telefonu.

hmm. asi hledají svědky něčeho, pomyslel jsem si.

- přinesli ti dopis od finančáku - pokračoval hlas

že bych něco opomněl?

- to bude ten dopis, jak ti chodil, když jsi tady nebyl - dozvídal jsem se.

jo tenhle.

- a co jako mám dělat? - ptal jsem se.

- dala jsem jim na tebe tvůj telefon.

hmm. nutno říct, že jsem se pak hned zaradoval. myslím, že je snem každého účetního, aby mu policie přinesla dopis od finančáku. škoda, že jsem tam nebyl, protože už nějakou dobu žiju v praze a myslim, že nikdo to neví líp než finančák. vůbec nechápu, co je tam za (člověka), který pošle policii na někoho, kdo se na svém trvalém bydlišti evidentně nezdržuje. a myslím, že na finačním úřadu moc dobře vidí, co asi a kde dělám.

chjo. už se tedy těším, až mi bude někdo volat. každopádně jsem tak trochu čekal, že tohle přijde. já jsem totiž několik posledních let nežádal o vrácení přeplatku daně. (jednak se mi nechtělo a jednak jsem si říkal, že až pak někdy v budoucnu udělám nějakou botu, tak jim budu moct říct, hele, já na vás byl roky hodnej, tak teď buďte vy) jenže máloco je asi pro finančák víc podezřelý.

tak přišel účet u pinkasů. bratru patnáct piv. no ok. přicházeli jsme postupně, takže bych čekal 6+5+4.

první byl ben a jal se platit první. “já měl šest piv, takže zaplatím sedm,” mluvila z něj zkušenost. druhý platil třetí “já měl čtyři piva,” ještě měl přestavu.

a pak já. “no tak já jich měl pět, ale zaplatím čtyři.”

jenže číšník byl člověk světa znalý a jen tak se nedal “neříkejte, kolik tu zbývá, řekněte kolik jste měl”

“měl jsem pět, kolega měl šest, zaplatil ale sedm, tak já platím čtyři”

číšník mi ovšem vysvětlil, že tam měli nějakej hrozněj bordel v účtech a že vůbec nemám brát vážně to, co máme na účtu.

co? dostali jsme vyjetej účet na patnáct piv, tak jsme prostě vypili maximálně patnáct piv. je mi úplně jedno, jak měli kde bordel a nezaplatím šestnáctý pivo, i kdybych byl stokrát přesvědčenej, že jsem mohl vypít víc.

ach to bylo slávy. v práci jsme se stěhovali do nových prostor a prý nám tam bude líp a co víc. nebudeme v zimě mrznout a v létě se přehřívat - budeme totiž klimatizovaní.

ta klimatizace nefunguje, zlobili jsme se v našem zadním koutě. polomrtví horkem, zpocení a neschopní práce. naopak naši kolegové z prostředka naší krásné velké kanceláře si začali naříkat, že jim je zima. vedoucí kanceláře to pěkně shrnul - takový hezký open space připravíme, tak dokonale je přestěhujeme a oni si jen stěžují, jedněm je horko, druhejm je zima… no udělal z nás debílky, co si jen vymejšlíme.

jenže problém trval. tropické podnebí v našem koutě, zima v prostředku. tohle nemůže být subjektivní, kor když člověka to vyloženě praští, když jde z jedné části kanceláře na druhou. problém má poměrně prozaickou odpověď. čídlo dvouzónové klimatizace je právě v prostředku kanceláře, tedy hned u ovládaní, takže když se lidé z rohů snaží zoufale ochladit, ochladí tak jen lidi v prostředku, kteří již museli (šéfová) vyhledat lékařskou pomoc kvůli namrzlému krku.

člověka by napadlo, že stačí přesunout čidlo na nějaké logičtější místo. jenže ne. nejprve přišlo emailem poučení, že musíme zavírat, že to pak klimatizace nestíhá. no a nakonec nám paní sekretářka přinesla malé větráčky. dokonalé řešení!

/jo a hele, já to psal s tím, že jsem ještě v zisku a ono už ne. tedy jsem v plusu pokud počítám s dividendama, který jsou na cestě/

minule jsem psal docela optimistický článek o burze. víte ono, ani já jsem nikdy nepočítal s tím, že bych mohl takové růsty udržet dlouhodobě. mým cílem bylo a pořád je dostat se na více než 4 procenta ročně, což už za tu srandu stojí.

tak a teď tedy aktuálně. byl jsem trošku víc optimistický a co už jsem chtěl uzavřít jsem neuzavřel - říkal jsem si, že jsem dlouhodobý investor a nenechám se zas tak zlákat krátkozrakými cíli. no a ve své neprozřetelnosti jsem zapomněl sledovat údaje o nezaměstnanosti v USA. no a to víte, vzrostla. pár američanů přišlo o práci a já. a já během jedné hodiny přišel o dva tisíce korun. pousmál jsem se. ach, ten dnešní svět. nějaký strejc v oregonském wal-martu řekne malému johnnymu z ghetta - hele kámo, už nechoď, stačí když tu bude uklízet jen pět lidí. no a já si tady sedim v praze a sleduju, jak klesá hodnota akcií čezu. úsměvné že?

líbilo se mi to, burzu zachvátila panika. některé debatéry v odborných diskuzích pak ještě větší než velká panika (je zajímavé číst, že hodnota akcií, které jste koupili za 1200 klesne brzy na 800). člověk si říká hmm. hmm. no a ztrácí nějakou tu tisícovku každý den. no toho zase přijdou dobrý zprávy z česka. myslíte, že dobré zprávy hodnotu českých akcií zvednou? no, teoreticky ano, jenže zvednou taky českou korunu, takže akcie, které se obchodují i v cizině a jejich eurová hodnota je důležitější rázem v českých korunách ztrácí. sakra. no nevadí. stačí polknout.

někde jsem četl, že nejhorší je panika. takže si toho moc nevšímám a přece jen jsem pořád v plusu. jenže dneska jsem si uvědomil, že co je moc to je moc. během týdne se můj zisk sesunul z +5100 na +111,50. a to je co říct, protože +111,50 jsem byl už hodinu po svém prvním nákupu.

ani mi vlastně moc nevadí (i když jsem byl dosud v práci vysmátej, že nižší prémie mi nemusej vadit, páč mám svoje dividendy), že se mi to takle snížilo, protože to k tomu patří a je dobrý sí touhle zkušeností projít a být trošku realističtější. jenže. chápejte, když to takle spadne, tak vidíte, že všechno má skvělý ceny - no jen to koupit. jenže za co? přece jen mám nějaký pravidla a nemůžu na burzu narvat všechno. takže jsem tedy dnes se ztrátou prodal pár akcií, abych nakoupil jiné, kterým víc věřím.

ach ano. jak se říká mezi námi burzovními investory - tož kurva, vylepšil jsem si portfolio, tak už to zase může růst.

tak jsem se byl tak zběžně podívat. musím říct, že architektonicky pěkné. jen jsem měl poměrně neodbytný pocit, že si tam spoustu věcí prosadil dopravní podnik nebo pánové z magistrátu. třeba na proseku osvětlení nad perónem. ano známe jej z jiných nových stanic, ale tady působilo opravdu rušivě. přitom, jak pěkná by ta stanice mohla být nebejt těhle píčovin!

fotogalerie na metrowebu. jde mi hlavně o ten pás nad koncem nástupiště, kde jsou napsané stanice na dané trase a světla. naprosto kazí dojem z prostoru haly. bez toho by to bylo mnohem lepší. kor díky tomu fascinujícímu stropu.

ano, snil jsem si o tom dávno. dospěju a stane se ze mne kutil. všichni se mi smáli, že moje kutilství končí u postavení počítače. dřevo na nábytek jsem si hledal asi pět let, ale nakonec jsem nic nekupoval. stačila mi jedna rozpadlá postel. to je ale výzva!

bál jsem se. úplně jsem viděl, jak postavím stejná monstra, jaká umí postavit homer simpson. takže jsem se bál, že se mi ten křivý výtvor stejně záhy rozpadne, ale i tak jsem si snil o tom, že budu mít krásnou skříňku.

protože jsem včera sestavil bez pomoci již zmiňovanou židli, hnedka jsem pln optimismu vyrazil do hobby marketu, abych nakoupil potřebné a sestavil si skříňku, tedy spíše hybrid šatníku a knihovny.

ano, v obi jsem vypadal jako debil, protože jsem vůbec netušil, co vlastně potřebuju. takže pravda, nakoupil jsem spoustu nesmyslů. dnes už vím, že se takle nábytek nedělá.

takže přišla neděle. velký den. nadšeně jsem se pustil do práce. stloukl jsem hřebíkama dvě prkna, abych zjistil dvě věci - a) hřebíky jsou delší a šlo to skrz a za b) dvakrát měř a jednou řež - čili stlučením těchto dvou prken jsem si naprosto znemožnil další práci.

nu což, chybama se člověk učí. (abyste se mi nesmáli dlouho, až příliš pozdě jsem zjistil, že šrouby jdou do dřeva mnohem líp než hřebíky, ale tohle know how si nechám na druhý pokus).

no a abych nedělal s kladivem moc rámusu, rozhodl jsem se, že se předvrtám díry v rámu i poličkách. jako největší profík jsem si s metrem tak nějak zhruba odměřil nějaký body. a pak jsem je tak nějak od oka odvrtal. od oka znamená, že jsem jako největší pistolník držel puštěnou vrtačku u boku a pak rychle zamířil na všechny ty tečky na prkně. pak jsem se jal dělat totéž zrcadlově na druhém boku… jenže měřit 12 otvorů se mi nechtělo, tak jsem si řekl, že druhé prkno použiju jako šablonu. nápad to byl dobrý, ale posunulo se mi to tolikrát, že… že jsem tušil problémy.

pak přišla snaha udělat “masivní konstrukci”. chtěl jsem prostě za pomoci prkének, které byly kdysi roštem postele vytvořit něco tak pevného, co by mohlo jít do války, protože by to ani tank nerozkymácel.

rozkymácelo mne zjištění, že když od oka vyměřim a od oka vyvrtám větší množství děr, které mají být přesně, tak to ve výsledku je dost nepřesné. no čím víc jsem na tom dělal, tím víc jsem věděl, že výsledek bude stát za prd. bylo to vratké, ale bavilo mne to. vyčítal jsem si, že jsem si o tom něco nepřečetl či že jsem nepozval nějakého znalého kamaráda. (vůbec kamaráda jsem si měl pozvat, když jsem se odhodlal uklidit kolem odpadkového koše. přežil jsem to jen tak tak. kdybych v ruce neměl do koště, tak bych se těm výborně organizovanejm bacilum jen těžko ubránil.)

no povím vám. zatím to drží. sice to má svý mouchy a asi mi to nikdy nikdo nepochválí, ale bavilo mne to. náklady asi 150 korun, když teda nepočítám osvětlení, které jsem tam přibudoval. (a kdybych to měl rozebrat, tak mi skoro všechno zbude).

a nemám baterie ve foťáku.