když mi přišel onehdá mail, že si mám vyzvednout telefon, těšil jsem se. jenže pak. dostal jsem telefon z roku 2004 a notně jetý. nu tvářil jsem se kysele.

od té doby jsem přesvědčen o tom, že pán správce majetku s dotovanými telefony kšeftuje. prostě ať mi nevypráví, že mu operátor při našich objemech volání nenabídne aspoň každý dva roky za korunu nějaký pěkný telefůnek.

no tak tedy měl jsem služební telefon jehož výkupní cena v bazarech je 600 korun, ale nevím, zda by chtěli telefon, který vypadal jako ten můj.

no sice mi vydržela baterka, ale na různých schůzkách (ne s děvčaty) mi přišlo, že mi to prestiže nepřidává a naopak působím jako že pracuji pro firmu ze čtvrté cenové.

no a pak se kolegovi telefon rozbil a dostal hezký nový. jéé. záviděl jsem.

na svou příležitost jsem si ale ještě musel počkat. svou roli v tom sehrálo větší množství polského piva, českého piva, britského ginu, tuzemského bramborového nápoje a čehosi co už nevím, co bylo. výsledkem této jizersko-krkonošské kombinace bylo “smutné” zjištění, že telefon už nemám.

nu což. šel jsem se nahlásit vedoucímu.

“a hlásil jste to na policii?”

co jsem měl hlásit? že jsem ztratil telefon, který nechci? no mlčel jsem a tvářil jsem se zničeně.

a pak to přišlo. mám si vyzvednout nový telefon. ha. opravdu byl nový a sice bych si takový nekoupil, ale vypadal o fous líp než ten původní.

“no a během čtrnácti dnů se sejde komise, která vám naměří penále za ten ztracený telefon”

“penále? jaký proboha?”

“no vyměří vám poměrnou část.”

“dyť ten telefon byl čtyři roky starej a vypadal ještě starší”

“tak to nebude tak hrozná ta částka.”

“jak nebude hrozná? ten telefon vás stál korunu.”

“to ani, ale to penále se vypočítává z hodnoty telefonu”

“což je koruna”

“ne, to že to máme za korunu je náš bonus za to, že máme objemy volání”

“no to jsem zvědavej”

“nebojte se, jestli byl čtyři roky starý, tak to bude spíše symbolická částka”

“hmm”

prolog:

soudě podle statistik mi chodí na stránky docela hodně lidí hledajíc vietnamce. sice jich není zas tolik jako lidí, kteří hledají ceník českých drah (cca 50% příchozích), ale i tak… našel jsem ve svém archivu nějaký pěkný příběh o vietnamu.

(dále…)

električka simferopol - džankoj

(električka je příměstský vlak)

i.

uvelebil jsem se pěkně u okýnka ve směru jízdy a najednou koukám, ve dveřích ona, vchází do vagonu jako víla. sedla si do mého zorného úhlu a byla krásná.

(dále…)

(tydle staré příběhy sem hustím, jen abych se ujistil, že píšu pořád hůř a hůř)

paní na zastávce mi poradí, že na vlakáč čili na вокзал musím jet trolejí trojkou a hnedle jedna jela, tak mne hned popoháněla, ať utíkám a zeptám se vevnitř co a jak.

tak vběhnu dovnitř. tam si hnedle najdu ženu v takové zástěře dopravního podniku. dám jí 50 kopějek (2,50) výměnou za jízdenku a ptám se na вокзал. a ona, že tam jedou, že si mám sednout, že mi řekne. to je servis.

(dále…)

i.

jet 86 kiláků trolejbusem bylo tak velkým snem, že jsem si ho prostě musel splnit. trošku jsem si po ránu proběhl simferopol a už jsem se těšil, až si najdu ten slavnej trolejbus a vyrazím do jalty. stejně jako onehdá stalin, brežněv a roosevelt, i když ti tři teda nejeli trolejbusem. ale určitě by jeli, kdyby tehdy mohli.

(dále…)

ocitl jsem se takle na barrandově a co nevidím. prsa. normální ženská ňadra a hnedka u silnice, jenže jak na to tak koukám, tak vidím, že na onom billboardu leží žena nahoře bez a na ní leží novorozeně, které se jí drží za prsa (bradavky). co to asi tak je? no a na druhou signální čtu nápis něco jako “nepatří do popelnice” a pod tím: babybox… bla bla bla

co to bylo? babyboxy zejí prázdnotou a tak jejich provozovatelé hradí reklamní kampaň podél pražského okruhu? jaká je šance, že matka, která chce své dítě hodit do popelnice pojede právě přes barrandov na Plzeň.

je skoro až klišé mluvit o tom, že chodec spíš pocítí, co je v praze smogu. takže se spíš zaměřím na jiný aspekt života chodce a tou je moč a bordel.

ano, řidič osobního vozu se může zbláznit, když mu do auta ventilací vnikne nějaký ten zápach. kroutí nad tím hlavou a připada si, že za ten drahej benzín musí ještě čuchat takový hnusy z venku. to v tramvajích je to zase o fous horší. tam smrdí lecos, od prdů lidí, po pot lidí až k blíže raději nespecifikovaným rozkládajícím se organismům na tělech bezdomovců. ale všechno tohle je v pohodě, těžký život začíná, když se člověk stane chodcem.

“tož to si aspoň na tem čerstvém vovzduchu,” myslí si vidláci o tom, jaké to je procházet se po praze. jenže člověk nechodí furt jen po karlově mostě. praha je protkaná magistrálama (a to je jich furt málo) a ty přímo volají po různých podchodech. řeknu vám, občas uvažuju, že povodně pod mostama byly veřejné záchodky, ale pak nějaký vykuk přišel na to, že se tím vlastně dá i projít a chodci by pak nemuseli běhat přes ulici. nakonec došla evoluce tak daleko, že se záchodky zrušili, ale asi to mělo stejnej efekt jako zákaz telefonování za jízdy.

to třeba já, člověk, co zažil lecos v indii i v číně… no tak i já mám občas dost. podejít různé podchody je často nekonečné sebezapření. a to už je docela jedno, zda to jsou podchody, kde chodí hodně lidí a tu a tam je tam i úklid nebo takové ty, kde nikdo moc nepáchne, páč to tam páchne.

poučení mne z toho moc nenapadá, protože chůze mi stále přijde jako nejlepší řešení.