konečně to přestalo. v práci mi nad hlavou přestaly v telce plavat a běhat hory svalů a já se tak zase můžu cítit o něco líp.

ta možnost srovnání mi vůbec nechybí a už dneska jsem přišel na to, že jsem vlastně bolt. jsem totiž nejrychlejší.

opravdu jen s obtížemi vzpomínám, kdy mne naposledy předehnal. ano, na eskalátorech na republice to před půl rokem jeden odvážlivec dokázal. ale dva schody před koncem se zastavil a já za ním nasupěně stál, že mi sakra jede tramvaj. hned nad eskalátorama jsem tedy kolem něj udělal myšku a říkal jsem si, kam se tihle blbečci serou, když se pak zastavujou.

pro nás bolty je samozřejmě důležitý, aby platila nějaké pravidla. jako třeba chodí se vpravo. to mám tak rád, když si to pádím svých 6 km/h a musím šlápnout na brzdu, a pak se zase na jedničku rozcházet jen protože nějakej kuba chodí vlevo.

nebo ti chytráci, co bez blinkru změněj směr a já to do nich naperu. sice pravda, většinou to ubrzdim, ale může být třeba po dešti a mám delší brzdnou dráhu a může dojít ke zranění.

nebo ta slečna, která mi z vedlejší ulice vešla do cesty. no to snad není možný! to mne neviděla nebo co? neví, že jsem na hlavní? musel jsem dát myšku, málem jsem šlápl do holešovického psího výkalu a jen tak tak jsem zabránil ztrátám na životech.

dokonce i na kole jsem předjel všechny cyklisty na cyklocestách. když jedu, tak jedu, ne? navíc nesnášim lehké převody, kdy člověk šlape jako blázen a nikam nejede. já radši šlapu jako blázen a jedu jako blázen. s větrem ve vlasech.

kolega rvhp rád hovoří o sexy mozcích. o tom svém, o tom paroubkově i o všech sexy mozcích, co kde jsou.

hlavně po našem výletu do země srbské si všímám, že i můj sexy mozek začíná být opovážlivě sexy.

což o to, sexy mozku bych se klidně i zbavil. ale jak? když se člověk má dobře a je spokojený jako veverka, tak se přece rád nají. no ne? je to přece krásně, když si člověk všechny ty dobroty v delvitě může pořídit a bez pocitu finančních škod i zkonzumovat.

na druhou stranu, když se nedaří a trápí nějaká práce, život či jiný splín, tak je přece hezké se aspoň pořádně najíst. aby i v tom nečase a letních bouřkách byl člověk nohama pevně na zemi.

ale co sexy mozek? paní petra už je zadaná, a tak mi sexy mozek ještě nikdo nepochválil. ani já sám si ho nechválím. rozhodl jsem se tedy asi po stopadesáté, že budu něco činiti.
(dále…)

o změně bych mohl psát epopeje. ale asi by to nudilo, co takový přístup do mysql, ftp, dns a vůbec.

v tuhle chvíli stále používám ten nechtěný hosting a těším se na nový. blog vypadá takto ošklivě, protože jsem musel změnit něco v systému.

nový blog bude opět hezky český a s nějakým záhlavím. :)

ale protože se čeká na bakťu, až mi udělá přístup na ftp, tak možná stihnu ještě něco napsat tady.

když jsem si poklidně stopoval na benzínce u bratislavy většinu aut netvořili slováci ale češi. pěkně rodiny s dětmi, co si vyrazily na dovču k balatónu či až do země pana bulhara.

jakmile jsem se ale ocitl na maďarské benzínce, češi se kamsi rozplynuli. stejně tak jako maďaři. naprostá většina aut totiž měla německé spz. v těsném závěsu pak italské a na pěkném třetím místě se umístily značky… no kdo to uhodne? španělské!

ano němci se hromadně rozhodli, že není nic lepšího než vyrazit autem na dovolenou na balkán. stejně tak jako italové a i španělé nechtěli dostat plastikové vidličky v letadle a tak raděj jeli těch pár tisíc kilometrů vozem.

docela jsem se divil, že němci svým dcerám nasadili šátky a místo piva na baru pili na dece před autem čaj. turci, pomyslel jsem si. ano byl to ten pátek, kdy to v německu vypuklo a milióny němcoturků se dali do pohybu. cílem transbalkánského výletu není nic menšího než ukázat příbuzným mercedesa.

jenže co italové? turci vědí, že když chtějí za lepším musí do německa! pozoroval jsem tedy italské a španělské vozy a hned to bylo jasné. každé auto totiž bylo plné kontrabandu. rumuni. to může být jen rumun, kdo se vypraví autem z madridu do temešváru.

nutno uznat, že odliv “mozků” musel být v rumunsku hodně znát. navíc jsem dumal, zda se i těch pár čechů vrací z londýna v ojetém jaguáru a spí pod dekou na benzínce.

u szegedu se vlna rozdělila, italské a španělské značky vymizely. odbočily totiž na rumunsko. přes srbsko už táhli hlavně turci, část bulharů, několik českých turistů a já.

“proč jedou přes naši zemi?” rozčiloval se srbský kamióňák, který vysvětloval, že když mají EU značku mají jezdit přes EU země.

v srbsku se to dalo chápat. na dálnici jsem počítal a počítal a srbskou značku mělo suma sumárum každé čtvrté auto.

musím říct, že mne tenhle pohyb fascinoval. jako když táhne svěř na nová pastviska. člověk cítí tu energii. nádhera.

byla pěkná. ty oči. ten pohled. zahalená od hlavy až k patě a … a kolega dřív řekl, že je jeho.

pěkně si k ní do kostela chodil kupovat svíčku, nebo rovnou pět a nějaký ten pohled. vždy jí se zaujetím vyprávěl, jak chce svým známým dovést nějaké pěkné suvenýry právě z tak skvělého místa jako je ten její kláštěr.

usmívala se. asi věděla, že půjdeme zase.

podruhé už se smála i docela nahlas. kolega zase kupoval svíčky, pohledy, vonné tyčinky a vyprávěl jí, jak to všechno dá svým kamarádům.

ten její pohled. už jí skoro měl. ještě tak deset, dvacet svíček, strhala by ze sebe hábit a utekla by s ním za kopečky.

jenže on vyměkl a odjeli jsme do prištiny.

co chudák jeptiška? jak přijde k tomu, že muži nejsou dostatečně cílevědomí? objednala u dodavatele víc svíček?

a co kolega, pojede příští rok zase?

- ale evropská unie nás nechce - říkala. krásná srbka v třičíčku a kraťáskách.

- ale my tě (vás) chceme - oponoval jsem.

pousmála se. chtěla být v unii.

když nějaký chodec vleze na dálnici, není se pak co divit, že na něj auta troubí. už jste ale někdy šli prostředkem dálnice několik kilometrů a užívali si troubení stovek aut?

jen blázen by to udělal, že? jak já si to užil! tedy bylo trochu holko, ale i tak jsem si to tak rázoval a lidi z aut na mne divně koukali. ale já i oni jsme věděli jednu věc. byl jsem totiž mnohem rychlejší než oni.

ano. dálnice zkolabovala před hraničním přechodem. tak jsem se procházel. musím říct, že pár desítek aut jsem během těch sedmi kilometrů poznal. jé tohodle jsem stopoval u budapeští. jé a tohodle u gyoru. jé a tohodle dokonce v bratislavě. ale to už bylo dávno, mizel jsem jim v dáli.

no vemte si, že v těch autech byli hlavně rodiny, co jeli na výlet. pravda, hlavně turci a češi, ale i jiní by se našli, ale i ti trpí, když čekají. navíc se pořád nacházeli nadšenci co se plížili odstavnými pruhy. no a na něj občas někdo zatroubil.

jenže pak. pár aut zatroubilo víc. další řidiči si řekli, že se asi troubí na celníky. no a těch sedm kilometrů aut ve třech pruzích se roztroubilo. nádhera! ta nespokojenost. ta revolta!

a já si tak šel a trošku jsem si připadal, že troubí na mne. prošel jsem si hranici. hodinku si tam počkal na ochotného bulhara a ten mi řekl, jak dlouho tam stál.

najednou mi čekací doby na stopu přišly úplně v pohodě.