koupil jsem nejakou lahev a vyrazil jsem na neci narozky.

bylo to na fakulte herectvi a pro lepsi utajeni v tajne mistnosti za hledistem divadla. jako v pohode, jenze tam divadlo zrovna probihalo.

ale v pohode. meli naturalni vodku a naturalni dzus. naturalni vodka byla domaci a naturalni dzus byla proste tekutina z kompotu. panaky davali nastesti male, ale uz po hodine se mne masha ptala, zda mne domu neponese. rikam zatim pet, to je v pohode porad.

musim rict, bylo to super. kytara sla od jednoho talenta k druhemu a zahrali songy, ktery jsem netusil, ze jdou zahrat. pevecka pruprava vsech krome mne byla take znat. asi to bylo trosku hlucnejsi. porad tam nekdo chodil, ze rusime predstaveni a ze je to tam strasne slyset.

nakonec to pochopili a z mistnosti za hledistem se dvacet opilych lidi se vsema flaskama presouvalo do mistnosti za podiem, kde to pry nebude tak slyset. sice jsme prochazeli za zavesem, ale myslim, ze to chrchlani, smich a cinkani skla slyset bylo.

a pak zjistili, ze skolnik zavolal sefce skoly. volala jednomu z lidi tam. “rekni, ze jsi doma a spis!” radili mu ostatni. vsichni se ztisili, kytara prestala hrat. vzal telefon. prakticky vsechno vykecal a ostatni si rvali vlasy, ale kouzelnej byl, kdyz rikal “my jsme byli uplne tise, jen jsme si tak zpivali pisne” coz se vsichni zacali dusit smichem.

no maji pruser. ale… musim rict, ze ten vecirek byl dokonalej koncert. sice jsem jim neveril, ze jednu pisen, kterou zpivali ctyrma hlasama nemeli natrenovanou a pry jen tak improvizovali.

hrali i tohle piatnica ja soldat, coz znam я jedne brnenske vernisaze. a myslel jsem, ze je to lidovka, ale ona je to charkovska kapela.

velka cast lidi byla v praze, ten co nebyl se tam narodil (dite okupantu). jeden na mne mluvil hebrejsky. jedna slecna se moc chtela ucit anglicky. jeden clovek chtel moc do prahy a dali jsme tri panaky na druzbu narodov.

ale oni vedej jak pit. ani jsem si nepripadal opilej.

kdyz jsem v moskve loni zvladl kino a libilo se mi to, myslel jsem, ze zvladnu i divadlo.

pravda, rikal jsem si, zda se neco naucim rusky kdyz pujdu na hru v ukrajinstine. stejne jako kdyz jsem se s annou v praze bavil ruskonemecky, tak ted tady v obchodech pouzivam nemecka slova.

no ale sli jsme. cizinci asi nejsou v divadle tak casto a stejne nikdo neveril, ze budu necemu rozumet, takze jsem sel zdarma (misto asi dvou stovek).

ve hre hral jen kluk a holka. holka byla pekna a hned zkraje na nekolik desitek sekund ukazala prsa. coz bylo o to hezci, ze hrali na stole, kolem ktereho sedelo asi dvacet hostu.

musim rict, ze jsem tomu z vetsiny rozumel. jenze… kdyz rozumite “ona rekla, ze on slysel, ze vcera tam byly spolu a pry tam…” a jedno slovo a to nerozumim. takze jsem se po prestavce ptal, co ma sakra bejt ta holka, ze to bude nejaka metafora a ze jsem mi to nejak uteklo. pochvalili mne, ze jsem to pochopil a ze se to tam nerikalo, ze to bude az v druhy pulce. chjo.

druhou pulku uz jsem usinal. prsou uz net. nesoustredil jsem se, takze jsem pak stejne musel rict, ze jsem to nepochopil a nechat si to vysvetlit.

jako hra dobra. pan herec byl vybornej, pani herecka byla taky moc hezka, ale roli jsem ji tak nejak neveril. misto a zpusob predstaveni byl super.

herce jsem chtel pochvalit, ale v civilu mi pak prisel jinej jako chlap, kteryho neznam. herecku jsem chvalit nechtel, ale takze kdy jsem se vedle ni ocitl na vecirku druhy den, nevedel jsem, co rict.

po trech dnech je cas zhodnotit narod ukrajincu.

ukrajinci maji penize. mohou si dovolit igelitky a to dokonce znackove. nejpopularnejsi je cerna igelitka hugo boss. maji ji na kazde trznici a i ja uvazoval, ze si ji koupim a vyhodim batoh. ti bohatsi davaji prednost igelitkam davidoff. ale nutno poznamenat, ze nejvice igelitek je v karpatech. tam jsou i dve tri igelitky na osobu. na vychode ukrajiny je igelitek vyrazne mene. patrne na ne lide nemaji.

ukrajinci nosi boty zasadne z falesne ci prave kuze se protazenou spickou. tahle moda je nesmrtelna a cim delsi bota, tim hezci holka po boku.

ukrajinky jsou zenstejsi, vic nez cesky nosi boty na podpatku, kozacky, minisukne a tak. pokud hrajou divadlo, tak ukazou prsa.

ukrajinci maji patku.

auta ukrajincum smrdi.

kdyz neni gamburger, nepohrdnou ani chot dogem.

a ukrajinci si vymysleli ukrajinstinu. je to vlastne rustina, kterou obohatili o nekolik set slov, ktere asi zkomolili z cestiny. porad jim to ale bylo malo a tak do azbuky pridali pismeno i. to jim ale bylo malo, a tak ho cpou i tam, kde by normalni clovek dal o, e nebo a. aneb kdyz vidim nekde v ukrajinstine i, zkousim si tam dat ostatni samohlasky a vyznam pochopim.

sice jsem si rikal, ze jsem blbej, ze jedu sam a nudim se. ale ono se to obcas docela rozjede.

treba jako vcera. snazil jsem se holky rozvrhnout do celeho dne, aby bylo porad co delat.

“we can meet near big monument in 10 mins”

“ok, lets meet at the lenin in 30 minutes later”

“we can meet at 1 near the station pushkin near the monument”

jen tri sms od trech ruznejch slecen o setkanich u trech ruznejch soch.

“a tady je socha,” popisovala masha okoli stanice puskinova.
“ja vim a u ty si lidi davaj srazy,” rikam.
“jo, ale jako to vis?” ptala se.
“za chvili tam mam sraz s elenou,” vysvetluju.
masha se zacala tvarit divne a divne mluvit. coz cele vyvrcholilo tim, kdyz mi pri louceni rikala.
“treba se s elenou budete mit radi a treba se rozhodnes se sem pristehovat a treba spolu budete mit deti”

elena pak chtela mashu poznat a treba s nami i jit o divadla. predstavil jsem je tedy. masha se zacala chovat tak, ze jsem si rikal, zda jsem nekde nespadl a nejak mi nevypadlo, ze uz s ni v charkove nejakou dobu ziju. takovy to. “jo, to je celej roman!” pohladila mne po vlasech a rekla “ze jo?” elena se pak rozhodla s nama nikam nejit. coz ji i chapu.

jenze jak se ukazalo, masha je ten typ holek, co ignorujou intimni zony a chlapici maj pocit, ze je to kvuli nim. a pak jsou nasrany ze ne, protoze se tak ty holky chovaj ke vsem. ale i tak myslim, ze je to docela fajn. k takovy holce se clovek nemusi dostavat, uz u ni je.

kdo přežije pět hodin ve vlaku českých drah, přežije několik dní v ruském vlaku. takže trénuji. po zlíně přišly budějovice. po nich berlin (ve vlaku nemeckych drah).

takze mi 15 hodin v ukrajinskem vlaku necinilo zadny problem. jen se mi libi, jak se hodinu i dve pred cilovou stanici zacnou vsichni chystat.

zdalo se mi, jak se potkaly zena 1 a zena 2 a objaly se na seznamenou a zena 2 mi rika “je nejak citit vodikem”
“to je ten dychaci,” odvetila zena 1.
premyslel jsem nad tim a probudil jsem se. vlak jel tmou. pres ulicku pribyla nejaka slecna. schoulila se do klubicka. zase jsem usnul.

jel jsem z mukaceva do kyjeva. ano vsechno je jinak nez si clovek planuje.

sice to byla pruda stopovat v te zime kdesi u popradu. v noci. nic nestavilo. jenze najednou se nade mnou vylouply zasnezene vrcholky tater. ozarene ranim sluncem, ktere ja jsem nevidel, protoze bylo pod mrakem. rekl bych kulturni zazitek a najednou jsem byl rad, ze tech 800 nebo kolik kilometru jedu tim stopem.

ono na tom stopu si to clovek vic vychutna, jak je clovek najednou na morave, pak na zapadnim slovensku, pak tatry, pak zacne vychod a pak uz jen extra extra vychod.

cim bliz je clovek k ukrajinske hranici, tim mene jezdi aut a tim vetsi je mezi nimi podil ceskych spz. jasne vedou znacky T a K, nasledovane A a S. osazenstvo aut az na manicky nevypadalo moc cesky. ale to jsem se poucil uz minule, ze behat za temadle lidma se slovy “nazdar, ja jsem taky cech” nema moc smysl.

ukrajinskou hranici jsem prekonal jiz trikrat, tentokrat ale doslo na mensi zmenu. pesi nemohou prejit, nejblizsi takovy prechod je 20 km jizneji. super!

ale za pet minut jsem pred prechodem stopl ukrajinsky par a ti mne prevezli. ma viza sice desila slovenskou a ukrajinskou stranu, takze kontrola meho pasu zabrala vice nez kontrola tech ukrajinskych, ale slo to.

samozrejme jsem musel na pohovor s panem ukrajinskym pohranicnikem

“penize mas?” ptal se

“mam”, rikam

“kolik u sebe mas?”

“moc ne, mam kartu”

“takze krades”

“nekradu”

“kde beres penize?”

“pracuju”

“krades!”

“nekradu, pracuju”

“kde pracujes?”

“v praze”

na otazku co tam delam jsem odpovedel popravde.

“vsichni kradete, takze i ty krades”

“jo vlastne, krademe a ja tedy taky kradu, omlouvam se. kradu.”

“dobre, dej mu tam vstupni razitko,” rekl sve kolegyni.

ukrajinec mi rekl o jakemsi vlaku ve ctyri, co ho rozhodne stihnu. nevedel jsem o nem, ale libil se mi.
ujel mi pred nosem. jak jinak. divil jsem se, ze mi to na vlakac trvalo hodinu a pul, ale doslo mi, ze svou roli asi sehral casovy posun.

stoupl jsem si do fronty, ze si koupim nejaky listek. jak jsem nespal, tak mne to nebavilo. po deseti minutach jsem to vzdal a sel si koupil jsem si listek na vlak do mukaceva, ze tam takova fronta nebude. stal jsem tedy na perone a cekal jsem na courak. “upozornujeme cestujici, ze osobni vlak do mukaceva bude asi o hodinu opozden” bylo to dobre, ten vlak ma prijet ve ctyri a odjet v pet, v pet reknou, ze prijede v sest. vesele.

sel jsem si stoupnout do fronty, ze si treba koupim nejakej listek. po deseti minutach jsem to vzdal a sel si schrupnout do cekarny.

v osobaku do mukaceva jsem si sundal boty a nedaleke slecny se zacaly dusit. potrebuju sprchu, rekl jsem si a v mukacevu jsem pak hledal hotel. nasel jsem nekolik drahych jen jeden ok. byl plny cechu. nebylo uz misto. poslali mne do druheho, ale ten byl v rekonstrukci.

sel jsem se tedy podivat na vlakac. do lvova to nemelo smysl, prijel bych tam v nejakou debilni hodinu, takze “do kyjeva listky jsou?” byly. dokonce mi nabidli vlak, co jel za pet minut. vzal jsem to.

{u kasy jsem byl sam, nechtela ani pas, coz mne prekvapuje, ze kdyz tohle pravidlo zrusili, ze to porad tak dlouho trva}

no nic, pribehy, az jindy, tohle jsou zatim jen technicke veci.