ano patřil jsem mezi ty vychcánky, kteří se rozhodli řešit ježíška částečně až po vánocích. vyhnout se frontám a být tak prostě cool.

vypadalo to hodně slibně. všechny ty internety se předháněly v nabídce slev a já si vybral. mironet! tam mi dokonce nabídli, že vše proběhne bez čekání. fešák to zvládnul na 126 kroků a ani minutu nečekal! páni! to jsem jim teda ani za mák nevěřil, ale těšil jsem se.
(dále…)

no hele, jsou věci, který se prostě stanou. po cestě do práce jsem se zkrátka ocitl v říčanech.

- pani prosímvás, nevíte, kde je tu nádraží? - ptal jsem se nějaké paní.
- jo to je hned tady doleva a hned doprava.

víte, já si fakt myslel, že sednu na nějakej vlak, ten udělá mžm a budu na hlaváku. nevěděl jsem, co mne čeká.

už jen ta budova nádraží vypadala jak chátrající někde na venkově. nikde nikdo. bál jsem se, že mé očekávání nějakého rozumného taktu bylo opravdu falešné a prázdné.

nějací chlapíci hledali vchod do nádražní budovy. všude zamčeno. nakonec jsme našli vzkaz, že je provoz pokladny ukončen. prý máme hledat v podchodu nějaký service shop či co. šel jsem tedy do podchodu a všiml jsem si, že jediný vlak jede asi za deset minut. cílová stanice praha vysočany.

dole v pochodu se asi šest lidi ukrývalo před zimou. vlevo byl service shop, vpravo pak automat. jsem asociál, nechtěl jsem se s nikým bavit a šel jsem tedy k automatu.

lístek si z něj zrovna kupovala nějaká pěkná blondýnka. nevím proč, ale u automatu zůstala stát a uklízela si peníze a říká
- už si to můžete kupovat
přistoupim k tomu, chvilku na to civim.
- a víte, co si mám koupit? víte v jaký zoně jsme? - ptám se.
- a chcete na to pak ještě jezdit po praze? - pomáhá slečna.
- já mám lítačku, potřebuju jen na hranici prahy.
- tak to potřebujete asi jen vnější zonu.
-vnější zonu? co? člověk jednou vyjede z prahy a takovýdle složitosti?
- tady to, za deset.
- deset korun? to je nějakej dětskej ne? neni to tohle za dvacet.
- ne ne tohle za deset. vidíte? vnější zona. nebo si můžete dojít koupit tady do obchodu. tam vám prodaj i jízdenku na vlak, jestli třeba chcete zpáteční. jestli se teda budete vracet…
- vracet? a jede to vůbec na hlavák? - ptal jsem se, protože jsem si popletl vysočany s vršovicema.
- jede, to staví všude. v kolovratech, uhříněvsi, v měcholupech, v hostivaři, strašnicích, vršovicích, na hlaváku, a pak to jede až do vysočan.
- co? jaký kolovraty? - děsil jsem se, kde jsem se to ocitnul.
koupil jsem si jízdenku za deset korun. poděkoval jsem slečně, že nevím, co bych si jako počal nebýt její přítomnosti.
sice jsem se ještě musel optat, co mám s tou jízdenkou dělat
- tady do toho jí strčte, tou šipkou dopředu.
a slečna se vrátila ke svému sešitu s učivem a bylo vidět, že má písemku.

přijel vláček motoráček. měl už něco za sebou, ale dalo se to. začalo psycho. nejprve přišel průvodčí. ukázal jsem mu lítačku a onu jízdenku na vnější zonu.
ukázal na lítačku - hmm, esko
ukázal na lístek - hmm, cviknutý, v pořádku
esko, cviknutý? nechápal jsem. ale jo asi jsem si cviknul.

zastávek bylo fakt požehnaně. o řadě míst jsem ani netušil, že existují. ve vršovicích jsme věčnost stáli. nakonec jsem si ale uvědomil, že to nebyly vršovice, ale asi tři zastávky před nima. chjo. že do práce nepřijdu včas bylo jasný před říčanama, ale tady už mne to začínalo trápit.

sláva nazdar výletu, dojeli jsme na hlavák. zastavili jsme u podchodu, který byl uzavřený. lidé ale na zátaras nebrali odhled… a zavedli mne do prázdného podchodu, který končil ve staveništi. a to jsem prošel a mohl jsem si užívat krásy hlavního nádraží…

- budeme tam tak v pol osme - říkal nějaký chlápek, když jsem v sobotu podvečer čekal na tramvaj na andělu.

pol osmé? kroutil jsem hlavou. ale už tam byli další lidé s podivným akcentem.

na metru na malostranské jsem si všiml zmatené dívky. běhala od koleje 1 ke koleji 2 a dívala se na rozpis zastávek. jsem tak na ní koukal a říkal jsem si, že asi potřebuje pomoc. pochopila, že jsem přátelský a šla tedy ke mne.
- can i help you? - začal jsem já, protože si myslím, že jen cizinec se může v praze ztratit.
- nevíte prosímvás, jak se dostanu na můstek?
- tam - ukazuju na druhou kolej.
stoupla si zas před ceduli se zastávkama a kroutila hlavou - já to nechápu!
trpělivě jsem jí vysvětlil, jak to tady funguje. poděkovala a odešla ke své koleji.

já už se díval na rodinku přede mnou
byli divně oblečeni a mluvili s divným přízvukem. prý jestli ještě pojedou na ten chodov. rozhodli se, že to ještě stihnou. usmál jsem se. čekali u koleje vedoucí na dejvickou. nakonec prý, jestli nestojí blbě, začali pobíhat a dobrali se ke správnému směru.

na dejvické jsem čekal na autobus od letadla. cizinci mne nezaskočili, ale opět celá řada divně oblečených čechů s divným akcentem.

invaze. pomyslel jsem si.

ale to ještě nebylo všechno. později jsem se šel kochat hradem a nádvoří bylo zaplaveno opět divnými čechy s divným akcentem v divném oblečení.

rodinky v zimních bundách z tržnice. kochající se tím, jaký pěkný hrad tu máme. a když tu byly naposled, tak tu byl ještě husák, tož jaká je ta katedrála pěkná. a copato znamená, když tam vlaje ta vlajka.

a další a další.

na venkově asi vánoce nemají, tak si je jedou užít do prahy. máme tu pěkné stromečky (ví někdo kolik?) a kýčovitý megastromeček na staromáku.

muselo to přijít. bicyklím si tak po revoluční a blížím se zastávce tramvaje dlouhá. jo jo, jasně, že se koukám, co vystupující, zda mi skočí do cesty, a co lidi na chodníku a co auto za mnou. ale všechno bylo v klidu.

když tu najednou chlápek, co stál na chodníku, zády ke mne, prostě skočil do silnice a rovnou přede mě. brzdy, rána. já to ustál, chlápek moc ne. zvedal se a omlouval se. “ježiš, pane, omlouvám se, já vás úplně přehlíd” a já se za ním otáčel, protože než jsem se zcela zastavil (respektive získal rovnováhu), byl jsem už o pět metrů dál.

nepřehlíd, vůbec se nepodíval.

zase něco (bělo)ruského. vlastně mi to nějak super nepřijde ani hudebně ani tím klipem, ale nemůžu tomu odolat a čas od času si to pouštím. má to prostě něco do sebe…

Ляпис Трубецкой - Огоньки

(toto je 700. příspěvek blogu a ten funguje právě 25 měsíců)

holky vždycky vytáhnou ty svoje průvodce po praze a hned “hele, chceme zapařit, tady píšou, že tingltangl je super.”

ten klub mi nic neříkal. i když v hluboko v sobě jsem se bál, že to je ten klub, kde jsem byl a ze kterého jsem měl dlouho trauma.

(dále…)

“kam tak chvátáme, co tu jako bude?” ptala se slečna jménem růžová zahrada.

“vidíš všechny ty lidi?” ukazoval jsem na dav po orlojem. “ti všichni chtějí vidět to samý.”

pěkně jsem našel holkám místa v davu a koukám, že z radnice vychází novomanželé. pěkná nevěsta, kdopak je ten šťastný.. tohle že je její ženich? vypadá spíš jako její táta! počkat, kam jde? proč jde pryč? a ta družička…

“co se děje?” ptala se slečna jménem nov (fáze měsíce, málokomu to dojde hned).

“svatba,” říkám a koukám, družička má kytku a šaty… hmm… “lesbická svatba,” dodávám. už to bylo jasný, dvě holky ve svatebních šatech s kytičkou.

asi jsem to řekl moc nahlas. chybou bylo i to, že jsem to řekl anglicky. každopádně chlapíci v okolí deseti metrů zpozorněli a svoje foťáky namířili z orloje někam úplně jinam. někteří ty dvě holčiny vůbec nemohli vidět, ale drželi kameru nad hlavou ve snaze jich mít aspoň kousek na památku. japonci se na orloj úplně vykašlali a hrnuli se k lesbičkám. borec opodál dokonce polkl slinu a bylo vidět, že se mu testosteron valí do hlavy.

ty vole, chtěl jsem mu říct. ta jedna mohla bejt moje, druhá tvoje. bejt tebou, tak bych fakt neslintal.