chtěl jsem si pořidit jízdenku na vlak v lidlu. je to parádní věc, za 149 korun nabízeli neomezené celodenní cestování vánočním českem. a to se vyplatí!

nakonec jsem ani do lidlu nemusel. jízdenky jsem totiž dostal darem. tedy od začátku jsem se divil. šlo totiž pouze o účtenky z lidla a vůbec v nich nebyla položka lidl jízdenka za 149 korun. jedna z účtenek byla jen na chleba, salám a sýr za 106 korun. Jenže pod sumou bylo dopsáno poučení pro lidl jízdenku - musí se vyplnit jméno a zakroužkovat termín použití. a došlo tak k dojmu, že jde o jízdenku zdarma pro prvních tisíc zákazníků či prostě jen tak.

nu což. vyplnil jsem jméno a termín použití. první průvodčí se divila, že jsou zase lidl jízdenky, že si myslela, že to bylo jen v říjnu. poučil jsem ji, že se jich na vánoce podle českých drah prodalo přes deset tisíc. tato informace ji natolik dojala, že účtenky za chleba nezkoumala.

prozradil jsem té ženě, která se mnou cestovala a která věřila v platnost našich jízdních dokladů, že si myslim, že to lidl jízdenka rozhodně není.

ale jelo se dál. po hodince cesty přišel další přestup a další průvodčí. ten “jízdenky” dlouho zkoumal.

- něco se děje? - ptal jsem se.
- ne ne, všechno je v pořádku, jen by tu mělo být razítko, to vám tam asi nedali - vysvětloval.
- jaké razítko? - ptal jsem se.
- tady vám měli dát na pokladně razítko, ale jinak je všechno v pořádku - uzavřel a na účtenky dal své razítko.

po dvou hodinách přišel další přestup. navrhl jsem, zda si nekoupit opravdické jízdenky, ale prý to už nemá smysl.

na dalším přesunu také průvodčí účtenky dlouze zkoumala, ale přesvědčilo jí razítko od předchozího kontrolora.

takže vše dobře dopadlo 300 kilometrů, 4 a půl hodiny, to vše za účtenku z lidlu.

- jsi v praze, ale je to tady vlastně takovej klondajk - říkal mi na štědrý den přes plot soused.

příběh začal již o večer dříve, kdy voda v kohoutku začala záhadně ztrácet sílu. zamrzla? teď když je obleva? prasklo potrubí?

dumal jsem. přišlo mi, že má tak málo síly, že musí být někde díra jako kráva. a lovil jsem na internetu, zda není v oblasti nějaká bombastická havárie. ale nic.

ráno už voda netekla skoro vůbec. i ráno jsem tedy obešel všechna místa, kde by voda mohla prasknout a uchem a okem jsem zkoumal, zda nejsou vidět známky škodní události. jenže nic.

začal jsem se přiklánět k názoru, že voda praskla nějakému debilnímu sousedovi, co je na vánoce v thajsku a já budu bez vody dny a týdny.

napadlo mne tedy, že zavolám sousedovi, jestli mu teče voda, jak má. prý jo, ale sejdeme se u plotu.

dali jsme pokec u plotu a vyjasnili si situaci.

1) problém je s největší pravděpodobností u mě
2) vodoměr by se neměl točit, když nemám puštěnou vodu.

vodoměr se skutečně netočil. voda tedy u mě neuniká. proč ale neteče? zamrzlá trubka se zdála být nesmyslem, zamrzla dříve a projevovalo se to jinak.

a když už jsem byl v tom vypínání vody, nainstaloval jsem přívod vody pro pračku. čímž jsem počet kohoutků v domácnosti zdvojnásobil. a hle… voda z něj tekla proudem.

teď už se okruh uzavíral, chyba musí být v kohoutku v kuchyni. ale o jeho instalaci jsem už psal. takže poslední, co bych chtěl by bylo jej znovu odmontovávat, zkoumat, zda není někde ucpaný, a pak zase vracet.

začal jsem proto hezky od píky. odmontoval jsem takový to udělátko, co vzdušní vodu… a hle, bez něj voda tekla… propláchl jsem jej, vrátil a vše bylo v pořádku…

a takový byl můj vánoční den…

před pár dny mi tento blog přestal fungovat. protože je zdarma a tedy bez podpory, mohl jsem jen sondovat v diskuzi ostatních, co se asi tak mohlo pokazit. bylo to prosté, různé databáze byly různě přesunuté. to dá rozum! třeba jednomu je s www přesunuli na www119. a termín “bez podpory” znamená i bez informace o tomto.

sám jsem svou postupnou asi hodinovou investigací přišel na to, že jsem na www20. profícky jsem proto upravil login do databáze v konfiguraci a hle, blog funguje…

celá tahle šaškárna mi připomněla, že už více než rok trávím svůj čas s linuxem, konkrétně s ubuntu. pravda, teď ležím v posteli s netbookem s windows, ale to bych sem netahal.

musím říct, že systém se ukázal jako naprosto bezproblémový a to tak, že jej má doma rok kvůli “těžkoněcozkazit” i rodič. jen jsem tedy ještě nepřičichl k práci s terminálem. takové zprovoznění nepodporované televizní karty, to je úkol jako ze scifi filmu. píši magické příkazy, které buď tuším, někdo mi radí po icq nebo je kopíruji z internetu, a hle… ono to funguje…

myslim, že mám pochopení pro to, že předpověď počasí nemusí být přesná…

ale může mi někdo říct, proč se předpověď dynamicky nemění v souvislosti s aktuální situací. proč mi sakra weby tvrdí, že je sice ve dvě ráno mínus osm stupňů, ale noční teplota neklesne pod mínus tři? a proč mi teď tvrdí, že budou dnes plus tři, když tomu stále vůbec nic nenasvědčuje?

proč mi slibují něco, co nesplní? proč? kdo mi zaplatí popraskané trubky?

v praze napadl první sníh. dobíhal jsem autobus, rychle ale opatrně, abych se nerozmázl.

pan řidič mi nechal otevřené přední dveře a hned na mě spustil

“dobrý, co?! zima začala!”

jen jsem se ksichtil, ale poděkoval jsem.

důchodkyně, co seděla v první řadě mu hnedka říkala. “včera jsem slyšela, jak dispečink řidičům hlásil, že nemusí jezdit na čas, hlavně že jedou.”

“to řikaj zase,” reagoval bodrý řidič.

předními dveřmi se po schodech sunula stará babička.

“pani nebojte se mě! já vám nic neudělám! jen pojďte! jen se nebojte!” spustil na ní.

a já věděl, že začala zima. a protože jsem nebyl zrovna zdravotně fit odložil jsem návštěvu své nemovitosti, ač jsem se bál, že mi zamrzne voda.

zamrzla. jak v potrubí, tak v hrnečku, který jsem nechal ve dřezu. mínus dva stupně nejsou pro obytnou místnost ideální teplota. ale co, aspoň to člověka motivuje k urychlení izolační činnosti. a navíc všechno jde vytopit… stačí rozpálit kamínka a zapnout přímotop a hnedle (za pět hodin dvacet minut) je v místnosti krásných tričkoidních 16 stupňů.

dosavadní plán je, že tam budu od ledna na stálo.

do tramvaje nastoupil starší pán. na sedačku si položil aktovku a jel se otevírat okno. moc mu do nešlo, trošku lomcoval, bral to horem dolem, až jej otevřel. dokořán. venku mráz. bylo mi to celkem jedno, stál jsem metr před oknem, ale byli tam lidé, kteří se na to moc netvářili.

každopádně všichni kroutili hlavama a hledali příčinu otevírání okna. “vůně bezdomova” ale nebyla. já se ráno sprchoval, chlápek, co vypadal chudší pokorně stál a neměl žádné igelitky a ani nesmrděl…

“přece nechcete chytit nějakou infekci,” vysvětloval důchodce hlavně páru, která stál zrovna tak, že na ně fičelo jako blázen.

“to si nemyslím, že tohle má nějaký vliv,” řikala bodrá paní.

“to byste se divila, prd o tom víte,” vysvětloval důchodce.

“něco o tom myslím vím, dělám ve zdravotnictví,” odvětila

důchodce si sedal se slovy “no to pak to takle vypadá, když lidi ve zdravotnictví nic nevědí” a nabídl, že okno zavře, když to tak vadí.

“ale ne, jen si to nechte otevřený, když vám to pomůže,” říkala žena.

“buď rád, že žiješ,” řekl něco v tom smyslu její přítel.

pár se pak bavil ve stylu “venku je mínus čtyřicet a on otevře dokořán okno” “venku je víc infekce než tady” a “pánovi je horko”

vždycky to byla pohoda. člověk se někde vyvalí z hospody uprostřed noci… jenže včera ouvej. noční dopravou jsem totiž hlavně kvůli velocipedu na mé současné bydliště ještě nejel.

marně jsem hledal rozumné spojení. prd. samý prd.

takže tramvají číslo jedna jednu zastávku, tramvají číslo dvě jednu zastávku a už jsem nastupoval do tramvaje číslo tři s cílem popojed další jednu zastávku, kde by snad mohla být už nějaká lepší tramvaj někam dál.

tramvaj byla narvaná, vešel jsem se tak tak na schody. jenže se tam nacpal ještě další pán, já jsem ztratil balanc a musel jsem se zachytit. jak jsem si rázem uvědomil, zachytil jsem se o měkký materiál, konkrétně o maso nějaké dívky, která na mě tázavě hleděla. omluvil jsem se. hurá a jelo se.

chlápek, co do mě strčil začal veselý monolog na téma bém to všechno rozkradl, za tohle mám platit, to je hrůza. to jeho pindání mě po chvilce začalo fakt štvát a slušně jsem ho požádal, že jestli se mu tam nelíbí, ať jede taxíkem. nutno říct, že vypadal, že na to má. kabát, slušně oblečenej, seriozní pán po padesátce, pravda trošku popil.

asi jsem to neměl dělat. další monolog směřoval směrem na mně. co jsem to za debila, ať si taxíkem jedu já, že mi dá přes držku, že má opencard, že si platí opencard, že jezdí s opencard, že něco opencard, že mi dá přes držku, že si vystoupim a že pojedu taxíkem.

snažil jsem se ho ignorovat, ale šlo to špatně, když vedle mě stál, navíc mi to přišlo vtipný, tak jsem ho pozoroval. hlavně když mi sliboval, že si mě zapamatuje a najde si mně.

dost mě štval. co mu na tý tramvaji tak vadí, všude kolem až na něj pěkný holky. ale faktem je, že se žádná neusměje, ani mě ani jemu. no nuda.

vystupovali jsem spolu stejně. znovu navrhl, že mi dá přes držku, upozornil mě, že jsem srab a že jsem debil a že pojedu taxíkem. dokonce se i zeptal, kam jdu. domů, řekl jsem. a už na mě hulákal, že mě zabije.

veselé takle v tiché noční ulici.