roky jsem dumal, jak zaujmout ženu. snažil jsem se být vtipný a zajímavý. ale jak žena pozná, že jste vtipný a zajímavý, když jí jenom minete na chodbě?

po letech experimentů, zklamání a trapasů jsem se dostal k tomu, že nejlepší je chodit v práci do sprchy v patře sekretářek. člověk musí jen lehce šlapat, aby se zpotil jako vrata od chlíva a vypadal tak, jako hodně velký sportovec. sekretářka totiž při pohledu na ufuněného člověka z jiného patra nepozná, zda dotyčný opravdu udělal nějaký super výkon nebo jen šel do prvního patra po schodech. každopádně ale zpozorní.

můžu při vší skromnosti říct, že jsou ty ženské pohledy zkoumavější. zatímco když tam jdu s lejstrem, tak si mě žádná ani nevšimne, takle si mě prohlížej a pokud jsou aspoň trochu mýho věku, tak se mi podívaj do očí. a hezky si mě zhodnotěj dolů až k patám.

pravda, hezkej nejsem, ale hned mi dají body, že jsem aktivní sportovec. a to už se počítá. jen škoda, že nevím, co bych s těma sekretářkama dělal, takže z toho nic není. ale mohlo by být - a to je rozhodující.

musim říct, že lednička je dobrá věc, ale ta moje je pořád jedno velký trápení. tedy spíš nechápání.

první věcí je relativní hlučnost ledničky. kamarád si na návštěvě dokonce myslel, že mi odchází harddisk. podle návodu je úplně normální, když lednice konkrétně bručí, bublá, klokotá, cvaká a lehce šumí. to vše by nemělo překročit 42 decibelů, což se mi ale nedaří ověřit. pořád nevím, zda je to hlučnější než tlumený hovor, šum v bytě či tikot budíku, každopádně ale víc překáží.

moc hlučí, moc chladí. moc nechápu, proč mám 6 úrovní chlazení, když na úroveň dva jsou podle mého teploměru z lidlu uprostřed chladničky 3 stupně vzadu dokáží věci i zamrzat a v mrazáku mínus 24. to by mě zajímalo, co by dělala šestka…

v návodu, což je úplně super čtení, píší, že když to moc chladí může to být tím, že něco zmrazuji nebo prostě stačí otočit spínačem na nižší hodnotu. opakovanými pokusy jsem zjistil, že méně než hodnota jedna je už jen nula a to ledničku dokonce vypne, což vede k rozmrazení zmrazeného.

už mi tak zbývá jen rada pomocí vodováhy zjistit, zda je lednička vodorovná. to prý také může být kámen úrazu. mně hlavně přijde, že je svislá. také mám zjistit, zda pod spodním soklem, což nevím co je, dostatečně proudí vzduch. koukal jsem se pod ledničku a jestli ten vzduch pod ní proudí jsem nepoznal.

škoda, že už nemůžu chladit na chodbě. ale teď je tam nekřesťanských 17 stupňů.

málem jsem se letos na velocipedu vyboural už párkrát. zlí chodci, zlí bruslaři, zlí cyklisti a zlí automobilisti. a já hodnej chudák, co jezdí úplně dokonale, že bych sám od sebe nikdy nemohl havarovat. až dneska se mi ale podařilo bourat aspoň trošku tak, abych si mohl udělat čárku.

frčím si to takle po nábřeží ke karlovu mostu a taxík v protisměru odbočuje vlevo, tedy přejíždí mi přes pruh. přibrzdil jsem si, ale taxík mi z pruhu už odjížděl, tak jsem zase zrychlil, jenže hup, taxík stál najednou napříč a nikam nejel. brzdy, mokro, vyhýbací manévr přes koleje jsem vyloučil - takže buch kousek za zadní kolo taxíku. kratičká úvaha o tom, jestli to ustojím. a pak už jen chabé konstatování v letu, že neustojím. líbilo se mi, jak se na mě ti turisté vzadu dívali z okénka. už jsem si ale nevšiml, zda se na mě dívali, když jsem si hověl na kufru ono žlutého superbu.

pomalu jsem slezl, pocítil jsem, že nemám závažných zranění a jal jsem se k odjezdu. taxikář ale vystoupil. asi aby se zeptal, jestli se mi nic nestalo.

- co děláš? - ptal se milým taxikářským hlasem.

- no, neubrzdil jsem to - řekl jsem pouze, nasedl jsem na velociped a jal se k odjezdu. musel jsem si sundat uražené přední světlo a trošku mi přišlo, že přední kolo nemusí být úplně kulaté, ale jinak pohoda.

český premiér s manželkou a řada dalších státních představitelů zahynula v lesích severně od mnichova. letěli si připomenout výročí největšího masakru v českých dějinách - mnichovské zrady.

mezi stovkou mrtvých je i řada českých novinářů. prakticky bez velení je nyní i česká armáda.

česko je paralizováno, lidé se schází na náměstích a zapalují svíčky.

jsem rád, že jsem si mohl zažít na vlastní kůži itálii. víte to není jen tak nějaká lecjaká zem. takovou hezkou tečkou za tím malým výletem bylo samozřejmě letiště. to nebyla pohoda jako na ruzyni, kdy se člověk plácá v klidu přes detektory, svačí na židličce, kadí na záchodě, oplachuje se u umyvadla a poslouchá rozhlas, že se má dostavit ke gejtu, jinak bude mít smůlu. i když se člověk proběhne a funí až k bráně 22 nebo kolik, a pak poslouchá řeči o tom, že tam má bejt čtyřicet minut před a ne patnáct, tak je to furt lepší než itálie. přece jen poslední v autobuse, první v letadle je docela dobrá strategie.

v itálii svítilo, že je odbavení na přepážce šest. tam nikdo nebyl. fronta byla u přepážky číslo 5. tam někdo byl ale fronta se za asi dvacet minut nepohla ani o píď. lidé v ní byli evidentně neradi a ani mě nebavilo furt sedět na lavičce opodál. po nějakém čase si jakási žena sedla na přepážku číslo šest. tím vyprovokovala půlku frontu u pětky k přesunu. zatímco frontě italsky vysvětlovala, že je obsluhovat nebude, bylo už jasné, že není cesty zpět. takže popořádku. byla fronta, pak dvě a z těch dvou se utvořil velký chumel. kdy už nikdo nevěděl, kde kdo vlastně je.

po dalším čase se objevila slečna na přepážce číslo osm. k ní se postupně nahrnula nová fronta. ukázalo se, že asi správně. osmička pracovala rychleji než pětka. už to vypadalo, že se to rozjelo a lidé s palubními vstupenkami odcházeli spokojeně do útrob letiště.

dokonce i já jsem si optimisticky stoupl do fronty. už už se blížila přepážka, ale slečna vstala a začala něco italsky s rozmáchlými gesty říkat a ukazovat na frontu u pětky. dlouze se na nás dívala. zatrnulo. už jsem byl asi třetí na řadě a zase vstala a italsky něco říkala, což jsem pochopil tak, že všichni lidi za nějakou pani za mnou mají smůlu.

samozřejmě čučeli jak puci, co mohli dělat. nikdo z nich do pětky, která byla delší než osmička, nechtěli. navíc někteří z pětky stále přicházeli. no ale já se kvůli nim nechtěl hádat, mlčel jsem a pohoda.

jak rád jsem byl, že mám letenku.

no veselo. viděl jsem pak také, jak to vypadá, když člověk doběhne na gate a už je zavřený. chudák kluk. neumí chodit včas.

v letadle jsem měl to úžasné štěstí cestovat s italskými středoškoláky, kteří vůbec neměli potřebu machrovat před spolužačkami, vůbec neřvali a navíc měli přísnou sdržku čitelku, která je pěvně držela v otěžích. navíc seděla vedle mě, takže kolem byl úžasný klid a nebylo to tak, že za ní courali studentky a vyřvávaly něco o praze a máchaly u toho rukama.

jako s každou návštěvou obamy, i nyní se pražských křižovatek zmocnili policisté. to by tak hrálo, aby provoz řídil načasovaný budík nebo nedej bože počítač. ve slavnostních chvílích musí dostat šanci člověk a jeho mozek.

to by bylo všechno hezký, jenže policista vždy stojí poblíž nějakého jízdního pruhu a na jiný hůř vidí, a tak má prakticky vždy tendence ten svůj protěžovat a naopak nebere moc ohledy na směr, na který kvůli zatáčce není vidět.

efekt po nějaké té hodince na šichtě je tak vždy stejný, štrůdl aut ze směru, na který policista nedohlédne.

jasně, je mi to jedno, na velocipedu udělam frnk a jsem za horami. tedy pokud si zrovna nechci udělat frnk medveděvovi pod okny. to už na mě policisté z dálky kroutí hlavami a paží krouží oblouk. no nevadí, bez kytary by to pod okny asi nemělo cenu.

co jsem slyšel, stěžují si i cestující v tramvajích. ti vůbec nemají pochopení, že se dopravní podnik chce vyšvihnout historicky nejdelší řadou tramvají poblíž ratifikace smlouvy start.

moc pochopení nemají ani chodci. oni policisté z moravy pražákovi s cestou moc neporadí.

dva měsíce jsem dumal, co sem napsat chytrého a už to mám.

rozhodl jsem se, že budu vyrábět vymačkané tuby se zubní pastou. přijde mi totiž, že je v nich více pasty než v těch plných.