stál jsem na zastávce tramvaje. jedna přijela, otevřely se dveře a uvnitř sedělo mamce na klíně malé dítě.

- mamí mamí - ukazovalo prstíkem na mě. tiše dál stojícímu na zastávce. - mamí, mamí, co je pánovi?

- asi spadl z kola, víš - řekla mu.

copak to mám napsaný na čele? ale uznal jsem, že to na mě možná trochu vidět bylo.

dneska jsem se v novinách dočetl, že z kola padají lidé, kteří byli v dětství ve stresu. a pak, že za to můžu já!

byl jsem varován, že o své poslední nehodě, za kterou může stres v dětství, vůbec nemám psát, aby o mě blízcí zbytečně neměli strach. nemějte. už jsem zahojený.

ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss

omlouvám se, zasekla se mi klávesnice. kdybych neboural nikdy bych se nedozvěděl, ten srdceryvný příběh o kamarádovi sousedova kamaráda. ten také jezdil na kole do práce, říkal, že se mu nic nemůže stát a že je opatrný. ale nakonec. nakonec ho zabil autobus. autobusy jsou svině. člověk je opatrný, nic se mu nemůže stát a přijde autobus a zabije. no hnus.

i já jezdím na kole do práce. tedy když nemám zrovna rozbité brýle a můžu s rukama na přímé slunce. také říkám, že se snažím jezdit bezpečně, ale vím, že se mi může stát cokoliv.

stejně jako ten večer. jedu si poklidně, žádnej spěch, předjíždim cyklistu za cyklistou, bruslaře za bruslařem. a mám radost, že se mi tak pěkně jede, že zas neni takovej provoz a nemusim jen krokem. krásná rovná cyklostezka, úplná pohoda. pocit míru a bezpečí.

a pak ticho. najednou bylo něco špatně, ale vůbec jsem netušil co. v tý vteřině jsem ale věděl, že se něco děje. zpětně vím, že se dělo to, že se mi podařilo zastavit kolo na 0 metrech. konkrétně o takový malý hrbolek na jinak rovném asfaltu. ten hrbolek znám, už jsem na něj párkrát najel. normálně to udělalo DRRNC a já udělal “do hajzlu!” ale jel jsem dál. tentokrát jsem už dál nejel.

protože jsem objížděl chodce něco jsem si zpomalil. mohl jsem jet nevím. 25,26, 27, možná třicet. ne víc.

z fyziky vím, že když se 80 kg pohybuje rychlostí řekněme 27 kilometrů v hodině a najednou se zastaví, tak to dost dobře nejde.

a tak jsem si letěl. i když už bych měl mít po svých předchozích pádech lety přes řidítka nacvičený, tentokrát jsem se řidítek nepustil. asi to bude tím, že jsem to prostě nestihl, ale říkám takle po hospodách, že se v praze hrozně kradou kola a já se bál, že by mi ho někdo vzal, tak jsem se ho i v tom letu pevně držel.

let je dobrá věc, sice jsem si to moc neužil, protože jsem celou tu dobu vůbec netušil, co se vlastně stalo, ale bylo to docela fajn. taky jsem mohl letět dál, třeba do vltavy nebo aspoň na trávník. ale já přístál na tom blbém asfaltu. kolo jsem táhl za sebou.

a teď proč to celé píšu. docela se divím lidem bez helmy. protože ta šleha hlavou do asfaltu sice v helmě nebolela ale rána to byla slušná. jen škoda, že nemám stejně jako motorkáři nebo hokejový brankáři i chránit obličeje. tím jsem totiž na zem doklapl. pořád jsem nevěděl, co se to děje, ale jak mi ruply brejle a nos, to jsem rozhodně hodně dobře cejtil. stejně jako jízdu po čele, po nose a nakonec finální brzdu bradou.

to vše přímo před vchodem do žlutých lázní. ještě jsem se ani nestačil pořádně sebrat a už bylo kolem strašně moc lidí. a jedna dívčina už volala sanitku. rozčilovala se, že jí to neberou. někdo jí radil, že má zkusit 112.

dumal jsem jestli sanitku vůbec potřebuju. lila ze mě krev a pomalu jsem se posouval vedle na trávník.

- je tu kluk, spadl ne kole, má rozbitý (nevim co řikala), teče mu krev a je v šoku - řikala do telefonu (tu dívku jsem vůbec neviděl, jen jsem jí slyšel)

chtěl jsem vstát a říct jí, že v šoku nejsem, že mám situaci pod kontrolou. ale nedokázal jsem říct vůbec nic. jen jsem tiše děkoval za nové a nové papírové ubrousky.

přišla nějaká iniciativní slečna a ptala se, jestli se mi nemotá hlava. chápal jsem, proč se ptá, ale netušil jsem, co říct. když spadnete z kola a dost vás to zaskočí, máte plnou pusu krve a všechno vás strašně bolí, tak je těžký uvažovat, jestli se nemotá hlava. fakt jsem nevěděl. motá? nemotá? nevím.

pokračování příště :)

hodně se toho napsalo o tužkách, pro které se jarda dušek bojí na ministerstvu dopravy, kde sídlí i české dráhy, sehnout. tužek je tam prý všude dost, jen je sebrat. s kolegou jsme tedy sebrali odvahu a na ministerstvo vyrazili. přece jen nám v práci tužky furt někdo krade a v kanceláři je jich zoufale málo.

hloupé je, že každý, kdo chce tužku se musí nechat zaregistrovat na vrátnici. nestačí se jen napsat na seznam tužkařů, člověk musí ukázat občanku. no a pak vyndat všechno z kapes a projít detektorem. je to trošku pruda, ale co člověk neudělá kvůli tužce.

a už jsme byli uvnitř. jenže tužky nikde. kolega se rozhlížel, hlídal si záda, ale žádnou tužku neviděl. až pak. měl víc štěstí než já. našel tužku. opatrně se pro ni sehl, ale zas ne tak moc, protože byla na stolku a on navíc seděl v koženkové sedačce.

- není to vaše tužka? - ptal se přítomných. ale nikdo se k ní nehlasil. s vítězným úsměvem si ji nechal. já neměl nic.

naštvaně jsem tedy odcházel a díval se po tužkách na chodbě. hledal a hledal, až už jsme uznal, že jsem se ztratil. ano, ocitl jsem se zcela opuštěn uprostřed budovy, kde se zaměstnanci příjímají na základě homosexuální orientace. propadl jsem zoufalství. už se nikdy nedostanu ven. výtah páter noster mě nedovezl na vrátnici, ale do sklepa. ach! znásilní mě a bude po mně. naštěstí jsem potkal jednu slečnu či paní, u té jsem si mohl být jistý, že není gay a že mě zezadu nepřekvapí.

- řekl bych, že jsem se ztratil - říkal jsem jí.

- taky hledám východ, jsem za někým šla a myslela jsem, že se dostanu ven, ale ne - vypadala také zmateně.

společně jsme se tedy tim nepřátelským růžovým prostředím procházeli. všude samí muži. tvářili jsme se, že tam patříme. a ona mi pro jistotu kryla záda. přece jen je v této budově ohroženější muž. po únavné cestě chodbami jsme se dostali kamsi do kuchyně. zjevně se tam připravovala teplá jídla. to já raději heterosexuální kuchyni.

když už to vypadalo, že tam umřeme, trochu zazářila a radostně běžela k oknu.

- támhle je vrátnice - radovala se.

ano, svitla naděje. věděli jsme, že musíme vydržet a pokračovat ještě nějakou dobu jižním směrem. z vypětím posledních sil jsme to dokázali.

uff. a to nemám ani tužku.

občas se stane, že člověk jede veřejnou dopravou s magorama. občas se stane, že jsou to magoři s papírem. na výletě. s paní vychovatelkou.

zjistit, kdo je tomu velí, je někdy snadnější. stačí jen najít někoho, kdo nemá tak přihlouplý obličej, jindy ale člověk musí použít sofistikovanější metodu a hledat člověka s opatrovnickým tónem v hlasu. nějakym záhadnym způsobem se projevuje to, že když má někdo papíry na hlavu, tak nemá tendence ostatní opatrovat.

vychovatelka to měla těžké, půlce chovanců nebylo za boha rozumět, a tak zůstávala hlavně u kývání hlavou a jemného “hmmm”.

když jsme přejížděli řeku, přišla řeč na povodně. vychovatelka říkala, že povodně nejsou. ale jeden svěřenec věděl, že byly v srpnu 2002, druhy věděl, že metro pod řekou bylo plné vody. vychovatelka se chtěla do moudré debaty připojit a přišla s tvrzením, že “do metra se dírama dostaly ryby” a “po eskalátorech plavaly ryby”.

je to těžká práce.

pak svěřenci začali s komentováním probíhajících výluk tramvají. každý přišel s nějakou tramvají, která jezdí jinak a jak jinak. pak se s očekáváním koukali na vychovatelku, aby taky nějakou změnu popsala, ale ona nic.

“já si to nepamatuju,” řekla.

cha a to má bejt chytřejší, dívali se na sebe svěřenci.