taková normální letní cesta to byla. v batohu mi tála zmrzlina. chtěl jsem už být doma, jenže ouha. autobus se sunul po ucpané spojce.

- pani, prosim vás, já už tady dlouho nejel, kudy se tu jezdí? - zeptal se pokorně pan řidič paní cestující.

paní znalecky řekla, že na druhých semaforech vlevo. paní, jak později uznala, bydlí na smíchově a tuto lokalitu moc dobře nezná. jenže tehdy ještě trvala na tom, že druhá vlevo.

musel jsem vstát a vysvětlit panu řidiči, že ve skutečnosti musí odbočovat už na první. uznal, že mu to připadá logičtější. paní vyprávěla, že je ze smíchova.

a pak jsme stáli v koloně. pan řidič se začal rozčilovat, že auto před námi se nerozjíždí a buch. mládenec z oktávie s polepem “likvidace pojistních událostí” vystoupil, podíval se na auto a jal se volat pomoc. pan řidič, bodrý to muž zavolal - hej ty mladej, pocem. co je? proč couváš?

mladík trval na tom, že necouval. a že má firemní auto a musí zavolat pomoc. v autobuse zavládla lehčí panika. z autobusu se, protože stál uprostřed rychlostní silnice, nikam moc jít nedalo…

po asi deseti minutách dohadování řidič nastoupil, myslel jsem, že jen zajedem stranou, protože jsme zablokovali prahu, ale mladík s vozem také odjel.

pan řidič nám vysvětlil, že to promáčknutí nemohlo být od autobusu, že od autobusu byla “jenom ta barva”. takže všechno v pohodě a jelo se dál.

zmrzlina vydržela.

jestli něco v životě nemám rád tak zbytečný otázky. takový to co jsou úplně irelevantní.

ne že bych jim v životě sám slyšel málo ale třeba dneska v tramvaji:

přistoupila rodinka slovenských turistů, dveře už se skoro zavírali a…
- dobrý den, prosím vás jede to na smíchov? (já vzadu už jsem kýval, protože právě tahle tramvaj jako jediná z té zastávky na smíchov jela)
- kam?
- na smíchovské nádraží?
- jako na vlakové?
- ano.
- jede.

bál jsem se, že se to stane a stalo se to. ve čtyři v noci mě probudil slejvák. cha! otevřené střešní okno!

vyběhl jsem v tenkách ven, lilo jako blázen. ona rekonstrukce má i své horší stránky, třeba to, že se sundly trubky od okapu a všechna voda šílenym proudem cákala na zem a tvořila rychle se zvětšující se rybník. posunul jsem pod to sud, abych měl na zalévání a rychle jsem běžel na půdu.

původní schody uvnitř jsou zrušené a nahoru se dá vylézt jedině po opičí stezce tvárnice, polystyrén zídka, lešení, dřevo a opatrně dovnitř. zjistil jsem, že trenýrky nemají kapsičku. měl jsem totiž v ruce baterku z kola, abych si mohl svítit, ale neměl jsem ji kam dát. blýskalo se a mokrý trenky už se na mě lepily.

sice mi to trochu podklouzlo, ale nahoru jsem se dostal. našel by mě tu někdo? soused? kdy? otevřené okno a lilo jím jako blázen. co teď? řeklo by se zavřít, ale tak jednoduché to není. to okno je výklopné a těžké a bylo úplně vyklopené. musel jsem si nanosit tvárnice a cihly, abych se k němu aspoň trošku dostal. ale nehl jsem jím. našel jsem tedy páčidlo, že si jím pomůžu.

takže to vypadalo asi takto. já promočenej v trenkách a tričku jsem od pasu nahoru koukal ze střechy, v ruce páčidlo a snažil jsem se zachytit ocelový střešní okno. blesk a hnedle hrom takovej, že jsem málem spadnul.

uvědomil jsem si, že lízt za bouřky na střechu s kovovou tyčí v ruce asi neni nejlepší způsob, jak se dožít aspoň kristových let.