bál jsem se, že se to stane a stalo se to. ve čtyři v noci mě probudil slejvák. cha! otevřené střešní okno!

vyběhl jsem v tenkách ven, lilo jako blázen. ona rekonstrukce má i své horší stránky, třeba to, že se sundly trubky od okapu a všechna voda šílenym proudem cákala na zem a tvořila rychle se zvětšující se rybník. posunul jsem pod to sud, abych měl na zalévání a rychle jsem běžel na půdu.

původní schody uvnitř jsou zrušené a nahoru se dá vylézt jedině po opičí stezce tvárnice, polystyrén zídka, lešení, dřevo a opatrně dovnitř. zjistil jsem, že trenýrky nemají kapsičku. měl jsem totiž v ruce baterku z kola, abych si mohl svítit, ale neměl jsem ji kam dát. blýskalo se a mokrý trenky už se na mě lepily.

sice mi to trochu podklouzlo, ale nahoru jsem se dostal. našel by mě tu někdo? soused? kdy? otevřené okno a lilo jím jako blázen. co teď? řeklo by se zavřít, ale tak jednoduché to není. to okno je výklopné a těžké a bylo úplně vyklopené. musel jsem si nanosit tvárnice a cihly, abych se k němu aspoň trošku dostal. ale nehl jsem jím. našel jsem tedy páčidlo, že si jím pomůžu.

takže to vypadalo asi takto. já promočenej v trenkách a tričku jsem od pasu nahoru koukal ze střechy, v ruce páčidlo a snažil jsem se zachytit ocelový střešní okno. blesk a hnedle hrom takovej, že jsem málem spadnul.

uvědomil jsem si, že lízt za bouřky na střechu s kovovou tyčí v ruce asi neni nejlepší způsob, jak se dožít aspoň kristových let.

This entry was posted on Pondělí, Červenec 5th, 2010 at 13.56 and is filed under leben heißt leben. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.