řeknu vám dostihy jsou pěkná volovina. myslel jsem, že trvají aspoň stejně dlouho jako hra dostihy a sázky, ale ono ne. takovej závod na tisíc metrů - kterej čenda to vymyslel? koně dovedou někam do dáli, kde člověk nevidí vůbec nic. oznámí, se že začal závod, pak se blížej nějaký koně. z rozhlasu se ozývají jejich jména: první polní vítr, za ním tmavovláska, třetí this is that shit, následovaný ódou na rychlost.

než si člověk stačí porovnat pořadí se sázenkou jsou koně dávno za cílem. kolik to bylo? dvacet vteřin? deset?

ano, prohrál jsem - kůň matter for love o půl metru nedoběhl třetí. nevyhrál ani kolega RVHP, který strategicky okopíroval mou sázku, kterou jako majitel nového vozu zdvojnásobil. prý aby měl mohl pak mohl prudit.

no nevadí. proč ale čekat na další desetisekundový požitky a přicházet o další stokoruny? raději jsme šli.

musím říct, že celá ta chuchle je fakt hnus. tak odpornou stavbu jsem dlouho neviděl, zbořit a postavit znova.

vím, že jste tohle video viděli asi všichni a ti maďarští šoumeni jsou už fakt ohraní, ale zkrátka jsem si na to vzpomněl.

byl jsem totiž v lídlu. reklama v televizi mě vzala za srdce a rozhodl jsem se dokázat, že jsem otevřen novým dobrodružstvím. vlastně ani nevím, proč do lídlu chodím. nikdy jsem si nevšiml, že by tam bylo levněji a navíc mám pocit, že tam nic nemají. všechno je německy, ničemu nerozumím a věci, které si normálně kupuji, jsou tam drahé jako blázen. coca cola za 35 korun? upadli, ne? nikdy tam nemůžu nic najít a spoustu věcí tam prostě nemaj, asi jsou pro důchodce moc drahý. no děs… ale už jsem tam byl.

chtěl jsem si koupit tři plzně, ale vykalkuloval jsem si, že při tý ceně, se my vyplatí zvýhodněnej osmipak. a tak jsem ho vzal.

za pokladnou jsem zjistil, se mi nákup do batohu fakt nevejde. tak tak jsem to zavřel, ale piva mi zůstala venku. normálně pohoda, mě ale čekaly tak dva kiláky na velocipedu.

a tak to přišlo. na ty dva opilce jsem si vzpomněl hned, když jsem se s pivama na řidítkách pokoušel rozjet do prudšího kopce. prostě bez šance, člověk nemůže zabrat, nemůže si tak snadno podřadit.

lidé na parkovišti se divně dívali, vypadal jsem jako ožralý nemotora. prostě to nešlo. nakonec jsem sesedl, podřadil jsem si a na lehký převod jsem se rozjel.

po cestě jsem zjistil, že přehazovat si 8 lahváčů z ruky do ruky není to stejné jako si přehazovat z ruky do ruky bundu. a musím říct, že je hrozně snadné vypadat jako totální ožrala, co neumí za boha jet rovně.

slavně jsem dojel. ale poučil jsem se, už to neudělám.

zadní brzda už definitivně odešla do věčných lovišť. není tak lehké dát kolo do servisu nebo koupit nové špalky, když je člověk pošuk a nic nestíhá.

a tak jsem ty moje velké sjezdy ze svahů řešil jen přední brzdou, což se ukázalo jako neefektivní. a najednou dole pod kopcem on. uprostřed cesty, nešel objet ani zprava, ani zleva. viděl jsem krev a řev. ale počkat - není to? je to on! kocáb. řítil jsem se na něj a těšil se na potlesk davů, ale on uhl. prevít.

na tu pochmurnou zastávku autobusu přicházela ona. zářila. znal jsem jí od vidění, z autobusu, z ulice. usmála se na mě a řekla “dobrý den!”

a já. já na ní civěl, co mě sakra zdraví a dál jsem se tiše tvářil kysele. v duchu jsem si ale říkal, že jsem jí také mohl pozdravit, že i v praze to mohou lidé dělat a že je to od ní vlastně hezký, že mě takle zdraví. ale pak jsem zase uvažoval nad tím, proč jsem zaspal, co budu dělat v práci a proč si sakra důchodci přes teleshopping objednávají jedenáct dvd s podivným názvem sešlost.

řítil jsem se na bicyklu lesem z prudkého kopce. kola se bořila do jemného bláta a klouzala po mokrém listí. měl jsem smrt v očích, chtěl jsem zpomalit, ale moc to nešlo, stačilo přibrzdit a smyk mě sunul směrem ke svahu, ze kterého jsem padat nechtěl.

dole pod kopcem se objevil chumel dětí. mateřská na výletě mi ucpala cestu přes celou šířku.

- pozól, koló - vyřvával jeden z capartů. nic se ale nedělo. viděl jsem krev a smrt.

zpomalit se mi ale podařilo. pomáhal jsem si u toho nohou, která se bořila do tlejícího listí. děcka mi navíc konečně udělala uličku. projížděl jsem jí pomalu a jakýsi malý chytrolín prohlásil - to je ale ŠPINAVÝÝÝ kolo.

chtěl jsem mu říct, at drží hubu a zkusí si to sám tim blátem. ale místo toho jsem byl slušný a usmál jsem se na soudružku vychovatelku a poděkoval jí za uličku.

zítra asi pojedu do práce jinudy.

krk se nelepšil a já musel i dále jezdit MHD.

dva důchodci se bavili o tom, jak jedou k doktorovi, oba k očaři. jen jeden byl dost nerad, protože tam pokaždý čeká tři hodiny a to i když je objednanej a jestli se to stane ještě jednou, tak už se na to fakt vykašle. to druhej měl lepšího doktora a tři hodiny nečekal. hovor se ale po pěti minutách ze zdravotnictví stočil na nové sousedy

- jestli toho grosse potkám, tak mu něco řeknu.
- ten taky neví co by.
- má tady byt a je mu to málo - ukazuje důchodce směrem do barrandovských paneláků, za kterými je super megačinžák s drahým grossobytem.
- hmm.
- a ještě má dům v cizině! - rozčiloval se důchodce nad grossobytem na floridě.

sociální nespravedlnost ale nerozřešili, protože jsem vystupoval.

jiný příběh se stal v pátek večer. do tramvej přistoupil slovensky hovořící pár tmavší pleti, které bych na základě řady indícií zařadil mezi romské obyvatelstvo. oběma tak cca 40-50.

muž se okamžitě vrhl na stojícího mladíka a že mu dá do držky.

- proč by jsi mlátil cizího člověka? on za to nemůže! - uklidňovala ho žena.
- nejsem srab! rozbiju mu hubu! - řval docela dost muž.
následovalo různé řvaní a pokus o napadání dalších lidí.
z toho hluku, který mi bránil v četbě, jsem pochopil, že chce jít za ní a za nim někam do zamčeného bytu. ona mohla být docela snadno jeho žena. on její milenec. což by mnohé vysvětlovalo. ale možná šlo jen o jiné soky a sokyně. těžko říct.

- už budou spát, to už se k nim nedostaneš - vysvětlovala mu žena.
- já že se nikam nedostanu?! JÁ JSEM BYTAŘ! JSEM BYTAŘ! JÁ JSEM BYTAŘ! každý byt si otevřu, každý zámek - vyřvával. chvíli jsem si myslel, že bytař je příjmení a on chce hájit rodinnou čest, pak až mi došlo, že slovo má význam a půjde tak spíše o profesi.

později vyřvával, že jí i jeho zabije.

- na to nemáš - motivovala ho ona žena.
- nejsem srab. zabiju je. ráno budou oba mrtvý! - řval. a zase po různu lehce napadal lidi kolem.

protože jsem byl taky kolem, raději jsem na autobus přestoupil o pár zastávek dříve, než normálně. jsem srab a nikoho nezabíjím.

ach to zlo, člověk musí kvůli viroze a dešti tramvají a musí poslouchat cizí hovory.

přistoupili ti dva. mladý pár. zatímco ona si chtěla povídat o všedních záležitostech, on se chtěl bavit o politice.

- asi budu volit svobodné říkal - zvedl jsem hlavu. vypadali jako prvovoliči. nadechoval jsem se, že bych mu řekl, že volit pidi strany je fakt super nápad, ale uvědomil jsme se, že nejsem na návsi, ale na praze 5.

- já si to ještě budu muset nastudovat - říkala slečna. říkala to tak, že jsem si všiml, že je hezká. blondýnka.

- taky je dobrá pirátská strana, tu bude volit brácha - pokračoval mladý a chytrý muž.

- piráti? to asi není moc dobrý. - byla hezká.

- to neni jako že jsou piráti, to je strana a oni chtějí hlavně to, aby písničky nepatřily velkejm firmám ale lidem. - vysvětloval. a že nejsou úplně malý, protože jen na facebooku mají deset tisíc příznivců.

museli si všimnout, že jsme z nich už dost nesťastnej, hlavu jsem měl v dlaních a tiše jsem úpěl. svobodní a pirátská strana, to je kombinace. dumal jsem taky, kdo normální může volit stranu, jen že chce, aby písničky byli všech.

možná si i mladík uvědomil, že kombinace klausovců a pirátů nedává moc smysl a rozjel debatu na téma politických preferencí. na internetu si vyplnil spoustu testů, kde mu přišlo něco mezi extrémní levicí a fašismem, což se slečně snažil vysvětlit.

slečna říkala, že na takový testy na internetu by se musela připravit a on jí vysvětloval, že se na to připravovat nemusí.

- důležitý je hlavně to, aby lidé měli co jíst, měli pocit bezpečí a… a taky školu - uzavírala debatu o tom, co je v politice důležité. hlavu jsem měl opět v dlaních. ale co já vím, co se ta dnešní mládež učí o životních potřebách. za našich mladých let v minulém tisíciletí se to učilo jinak.

oba se pak zázračně shodli na tom, že je třeba platit školné a to na základě bezúročných půjček.

- to pak fel a hnojárna zbankrotujou - viděl následky mladík.

já už fakt nevěděl.

na cestě z práce jsem trpěl u rozhovoru američana s čechem, který ho provázel. otázka byla prostá, jak v česku slavíme vánoce. chápu, že to není úplně lehké téma vysvětlit, že nejsme právě extra křesťani a že tradice tu vnímáme trošku ateisticky a možná to bylo i horší angličtinou, každopádně zase jsem měl hlavu v dlaních.

a tím se dostávám k tomu nejdementnějšímu rozhovoru, který jsem v posledních dnech slyšel. že jsme si s kolegy na prvního máje sedli vedle chlápků, co řešili, co je to matérie a zda může existovat i něco, na co se nedá sáhnout, to bych ještě pochopil. že jsme se k nim přidali, to bych taky pochopil. že se nejmenovaný a z nás nejstarší kolega ujal slova a soustružníkům filozofům vysvětloval, kdeže je ta marxova dialektika, to bych taky pochopil. že mi to chvíli přišlo vtipné, to taky. ale takle zpětně si říkám, že to bylo pěkná píčovina.